Co se hardwarového provedení týká, navázal iMac na letitou tradici all-in-one počítačů, na jejímž počátku stála Lisa a po cestě z jednoho konce na druhý potkáte takové legendární modely jako Macintosh, Macintosh Color Classic nebo Performa 5200.

Proti všem předchozím počítačům značky Apple byl, jak už jsem uvedl, ochuzen o celou sadu portů a slotů, proti těm budoucím měl však na tomto poli dvě zvláštnosti: IrDA a mysteriózní mezzanine slot. O tom prvním při uvedení na trh zaznělo, že má být určen k bezdrátovému přenosu fotografií z tehdy nastupujících digitálních fotoaparátů, o tom druhém nikde oficiální zmínka nepadla.

Mezzanine slot však nebyl nic jiného, než PCI v jiném, notně zmenšeném fyzickém provedení. Společnost Micro Conversions pro něj stihla vydat verzi 3D akcelerátoru Voodoo 2, německý výrobce Formac pak SCSI řadič a TV tuner. V technické dokumentaci bylo řečeno, že se jedná o slot pro interní testovací potřeby Apple a může být v budoucnu odstraněn.

Odstraněny byly ovšem oba a to velmi brzy - hned v revizi C, uvedené o pět měsíců později. Mezzanine slot byl pravděpodobně vyhodnocen jako zbytečná konkurence pro PCI sloty v dražším PowerMacintoshi G3, u IrDA portu se pak lze jen dohadovat, zda za jeho likvidaci mohlo jeho nepřílišné rozšíření v předem deklarované cílové skupině, tj. na digitálních fotoaparátech, kde byl hlavně v high-endu a kdo má high-end foťák, pravděpodobně nezpracovává fotky na low-end domácím počítači, nebo za tím bylo něco jiného.

Faktem je, že se díky němu stal iMac naprosto nejlepším stolním počítačem pro bezdrátové připojení PDA té doby. Obslužný software pro Psiony, Palmy i pro ve stejné době definitivně zrušený Apple Newton jej vidí jako normální sériový port a stejně tak s ním i pracuje, synchronizace běží vcelku rychle, stačí se jen posadit před počítač a namířit na něj svoji kapesní krabičku.

První iMac šel na trh s procesorem PowerPC 750 taktovaným na 233MHz, 32 MB operační paměti v notebookovém formátu SO-DIMM, notebookovou CD mechanikou a 3.5" IDE diskem o kapacitě 4 GB. Grafiku měla na starosti ATI Rage IIC s 2 MB VRAM, velmi rychle v revizi B vyměněná za ATI Rage Pro s 6 MB VRAM. Můj kousek někdo doplnil 256MB modulem na celkových 288 MB RAM a disk má kapacitu 6 GB. Je na něm však logo Apple, takže hádám, že šlo o customizaci rovnou při objednávce, paměť byla určitě doplněna později, někdy v době, kdy nestála jako celý zbytek počítače.

Procesor jsem záměrně ponechal původní, ačkoliv je u první generace iMacu na samostatné kartě a lze jej snadno upgradovat. Tradiční výrobci hardware pro Mac jako FastMac, Newer Tech, Sonnet či PowerLogix na přelomu století nabízeli karty s procesory G3 taktovanými až na 600 MHz, případně s o generaci novějšími procesory G4 a ač jsem některé měl k dispozici, přišlo mi škoda takto vylepšovat opravdu první iMac.

Interně je vidět, že je iMac stroj na rozhraní dvou epoch. Dřívější all-in-one byly uvnitř prakticky odděleny, monitor, počítač a zdroj se jen náhodou nacházely v jedné bedně a byly propojeny. Modely novější (počínaje průhledným 350MHz iMacem G3 se slot-load mechanikou) jsou naopak značně integrovány a jedna deska se zasouvá do druhé, nějaký kablík propojující dva samostatné moduly aby člověk pohledal. iMac první generace má sice kovový box, který se dá po povolení pár šroubů a odpojení několika kabelů celý vytáhnout, ale vzhledem k použití některých notebookových komponent je podstatně kompaktnější, než o pouhý půlrok starší PowerMac G3 All-In-One.

Za zmínku stojí i přítomnost ventilátoru. Jobs ventilátory v počítačích neměl rád, kdekoliv to bylo možné, prosazoval počítače pasivně chlazené. Nicméně zrovna u iMacu je vidět, že fyzice neporučíme a aktivně chlazené stroje první generace mají mnohem vyšší životnost, než následující, pasivně chlazené iMacy se slot-load mechanikou. V roce 2005 mi do bytu vniklo cca patnáct kusů iMacu G3 počínaje tímto kusem a konče 500 MHz modelem. Čtyři  kusy z pěti s ventilátorem byly plně funkční včetně ostrého obrazu. Ze zbývajících deseti bez ventilátoru se po delší době podařilo sestavit pět funkčních, čistý obraz měl snad jeden jediný.

Když jsme u obrazu, sluší se podrobněji  zmínit i o této nejviditelnější část celého počítače. Zvládá zobrazovací režimy 1024x768 @ 75 Hz, 800x600 @ 95 Hz a 640x480 @ 117 Hz. Interně je připojený pomocí dvouřadého Canon-15 konektoru, který se na desktopech s nakousnutým jablkem používal dlouhé roky předtím. V případě potřeby je tedy možné interní zobrazovadlo odpojit a připojit externí, byť to znamená dělat někde díru v krytu, nebo mít spodní jeho část trvale sejmutou. Pro servis opět něco pohodlnější, než interní pinová kšanda modelů pozdějších. A pokud by dnes snad někdo zatoužil po předělání na 15"  LCD, obejde se bez pájení, redukce na VGA se stále dají bez problémů pořídit v online aukcích.

Snad největší kritiky se dočkaly periferie dodávané s počítačem, tedy klávesnice a myš. Na obou se výtrysk designérova génia projevil značným snížením ergonomie - u klávesnice zmizela některá tlačítka a celkově byla menších rozměrů, než do té doby dodávaná profi mechanická klávesnice Apple Extended Keyboard II. I myš se zmenšila a hlavně zakulatila, takže se hůře držela v ruce a často se uživateli stalo, že ji neměl správně orientovánu. U obou periferií naštěstí rychle přišly alternativy od třetích stran, Apple na svých periferiích v následujících několika letech sveřepě trval i u strojů z hi-end řady.