Dnešní doba zcela nemilosrdně u notebooků diktuje jako stěžejní parametry jejich tloušťku a designovou čistotu, takže i u pracovně zaměřených modelů ne že ubývá portů, ale už jich dávno ubylo. Pokud dnes na notebooku najdete něco víc než HDMI, pár USB-C a audio jack, můžete mluvit o štěstí. Stačí si v nejmenovaném velkém e-shopu v příslušné kategorii zaškrtnout, že kromě této trojice chci ještě ethernet a dva USB-A porty a z více než dvou a půl tisíc nabízených modelů jich zůstane zhruba tři sta.

Nebylo tomu ale vždy tak. Pamatuju ještě doby, kdy tloušťka notebooku v zavřeném stavu podlezla laťku jednoho palce a jaká sláva to tehdy byla. Přitom notebooky tou dobou měl USB, FireWire, sériový a paralelní port, ethernet, modem, infraport, VGA či DVI výstup, k tomu S-Video, dva audio jacky pro vstup a výstup a dvojici PCMCIA slotů, o šachtách pro výměnnou baterii a disketovou či optickou mechaniku nemluvě. Oč větší bumbrlíčci byly přímo notebooku, o to víc místa jsem ušetřil v brašně plné adaptérů, která beztak není nikdy po ruce, když je třeba.

Zdroj: DIIT

Ani tou dobou ale nebylo zvykem do notebooku integrovat úplně vše, některé věci prostě zůstaly při odchodu do terénu ležet doma či v kanceláři na stole. Třeba tiskárna. Ale pak si Canon řekl, že to je škoda, tiskárnu do notebooku integroval a vznikl NoteJet.

Modelová řada Canon NoteJet se nevyráběla dlouho, konkrétně pouhé dva roky mezi lety 1993 a 1995. Vznikly tři různé modely, přičemž ale je těžké toto tvrdit s naprostou jistotou, protože v Japonsku byly brandovány jako IBM ThinkPad, v Evropě neměly v názvu NoteJet ale pouze dvě písmena BN a všechny tyto varianty se mezi sebou drobně odlišovaly v použitých procesorech, pevných discích a velikosti paměti. Minimálně jeden počítač z této řady pak kromě tiskárny měl integrovaný i skener.

Zdroj: DIIT

Kus, který se mi dostal do rukou, je model Canon BN200, což je dle dostupných informací vylepšená evropská verze Canon NoteJet 486. Bublinková tiskárna je integrována přímo do spodní části těla notebooku. Vepředu pod klávesnicí se papír vkládá, zezadu vyjíždí, přístup k inkoustovému cartridge je pod dvířky mezi displejem i klávesnicí. Zajímavé je, že proti podobně starým notebookům není tělo nijak významně silnější, naopak víko s displejem je zhruba dvojnásobné proti tomu, nač jsem u strojů z tohoto období zvyklý. Do jisté míry je to designem: nalevo a napravo od displeje je tloušťka víka displeje takřka dva centimetry, naopak pod displejem, kam zapadá hrb na spodní části notebooku, to není ani celý centimetr.

Zdroj: DIIT

V zavřeném stavu tak notebook na první pohled vybočuje i z tehdejších běžně přijímaných limitů, stejně jako vybočuje hmotnost přes pět kilogramů. Takovéhle cvalíky výrobci na trh dodávali naposledy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy v nich ještě tu a tam byl i malé olověné akumulátory.

Co do ostatních parametrů týká, jde spíše o dobový střed, než nějaký hi-end - ten v polovině 90. let už patřil Pentiu, kdežto tady je sice rychlá, ale přeci jen 486. Ostatně posuďte sami:

• CPU: Intel 486DX4-100
• RAM: 40 MB
• Úložiště: IDE HDD 1.3 GB (upgrade z druhé poloviny 90. let, původně kapacita poloviční), FDD
• VGA: OPTi 92C178, 2 MB VideoRAM, displej s rozlišením 800x600
• Zvuk: ESS ES688 AudioDrive
• Porty: Sériový, paralelní, IrDA, PS/2 pro připojení myši, sluchátka, mikrofon, line-in
• Sloty: 2x PCMCIA

Při použití dobově odpovídajícího systému a software, jmenovitě Windows 95 OSR2 a Microsoft Office 95, je počítač svižný. Systém bootuje od hlášek BIOSu po desktop do minuty, Word i Excel se spouští také bez větších prodlev. Abych posoudil rychlost alespoň procesoru nějakou objektivní metodou, zvolil jsem test procesoru ve Vintage Edition známho nástroje CPU-Z. V tabulce jsem pro srovnání nechal procesory novější i starší, ten v BN200 je z roku 1994, kdy desktopové Pentium končilo taktéž na 100 MHz, jen bylo na tomto taktu dvakrát výkonnější. Přímí konkurenti od AMD a IBM se v tabulce nachází na řádku pod a nad, rychlejší jak v integerových tak floatových operacích zároveň ale není ani jeden.

Displej plochou zabírá sotva polovinu víka notebooku, úhlopříčkou deset palců pak možná dvě třetiny, má ale na svoji dobu příjemné rozlišení 800x600, v němž teoreticky umí grafický čip OPTi 92C178 zobrazovat v šestnáctibitových barvách. Prakticky to můj kus nezvládne, pravděpodobně je vadný jeden grafický čip a při přepnutí do více než osmi bitům mám v části obrazu chaos.

V praxi nemám ani jak vyzkoušet to nejdůležitější, proč si BN200 mohl někdo koupit, tedy tisk. Miniaturní cartridge už dávno zaschl a ač jsem našel nějaké ke koupi online, je velmi sporné, v jakém stavu mohou dorazit - jde o třicet let starý notebook respektive tiskárnu a nedělám si iluze, že do ní někdo reálně vyráběl cartridge nějak dlouho po roce 2000. Ve Windows 95 ale tiskárna nainstalovat jde, systém ji zvládne ovládat, o tisk se pokouší, papír skrz projde, jen na něm nic není. Dobové recenze nicméně tisk a u modelů se skenerem i skenování moc pozitivně nehodnotily, nebylo prý ani tak rychlé, ani tak kvalitní, jako u stolních tiskáren.

Obvykle recenze nedopadaly dobře ani pro celé zařízení. Pořídit si samostatnou tiskárnu s provozem na baterie bylo totiž již i v polovině 90. let možné a většině recenzentů se to jevilo jako významně praktičtější, než s sebou neustále nosit tiskárnu zabudovanou. Levný notebook a obyčejná tiskárna pak dost často vyšly i levněji - NoteJet začínal na 2499 USD. Paradoxně z celého notebooku tak byla hodnocena nejlépe lithium-iontová baterie od Duracellu, která přímo na těle měla ukazatel nabití v podobě čtyř LED s hodnotami 25, 50, 75 a 100 % a tlačítka, jímž se patřičný počet LED rozsvítil.

Zdroj: DIIT

Našel jsem ale různě po světě pár dobových uživatelů a všichni na Canon NoteJet mají vesměs dobré vzpomínky. Do jednoho šlo o živnostníky či podnikatele, kteří jezdili za zákazníky do terénu a možnost vytisknout fakturu přímo na místě, případně smlouvu, objednávku, plán rekonstrukce - to pro ně bylo k nezaplacení. A jelikož šlo o lidi, pro něž nebyl počítač zdrojem obživy, ale pouze jedním z prostředků, které potřebovali k vykonávání jinak nesouvisející činnosti, tak naopak vítali, že zařízení je bytelné a „vše v jednom“, tj. že například nemusí řešit stav nabití dvou různých baterií v notebooku a bateriové tiskárně, nebo nutnost mít s sebou dva různé nabíjecí adaptéry, když baterie někde dojde.

Samozřejmě, že takových jedinců bylo málo, nebylo jich dost ani na to, aby se Canonu vyplatilo s řadou NoteJet pokračovat. Nemohla za to ovšem nespokojenost reálných uživatelů - nespokojeni byli hlavně recenzenti, kteří srovnávali s o polovinu lehčími a kompaktnějšími modely běžné konstrukce. Kdyby tak oni recenzenti tušili, kam jejich volání po zeštíhlování jednoho dne povede...