Aniž bych se zde chtěl zabývat poněkud trnitou legislativní cestou této směrnice, tak považuji za nezbytné zde zmínit, že v současné době se směrnice již "doklopýtala" do fáze návrhu. Evropský parlament totiž tuto směrnici, jak ji navrhovala Evropská komise, poměrně důkladné připomínkoval a prosadil celou řadu změn a doplňku (role Evropského parlamentu zde byla a stále ještě je poměrně významná, v oblasti duševního vlastnictví má Evropský parlament velmi silnou pozici - jde o tzv. spolurozhodovací proceduru).

Základním účelem směrnice (a především to je dle komunitárního práva závazné) však kupodivu není zakotvení či vyloučení možnosti patentovat počítačové programy, ale zejména odstranění nedostatku právní jistoty pramenící ze současného nejasného právního stavu, kde na jedné straně EPC (článek 52) výslovné vylučuje počítačové programy z patentové ochrany, ale na straně druhé ji EPO, podlé téhož ustanovení, několika tisícům počítačových programů ročně přiznává!

Samotný (nový) text směrnice, a to mimo jiné v ustanovení článku 4, přiznává patentovou způsobilost všem počítačovým vynálezům (computer-implemented invention), které jsou průmyslově využitelné (resp. mohou být), nové a představují výsledek vynálezecké činnosti formou technického příspěvku ke stávajícímu stavu techniky. Takové vymezení směrnicí pak skutečně, až na některé výjimky, odpovídá rozhodovací praxi EPO. To ostatně dokládá i nově (Evropským parlamentem) přidaný článek 4a této směrnice pak obsahuje výčet toho, co předmětem patentové ochrany být již nemůže. Na první místě (článek 4a odst. 1) je zde uvedena zásada, že "Počítačový program jako takový patentovatelnost nezakládá". (A computer program as such cannot constitute a patentable invention), což ve skutečnosti znamená, že počítačový program sám o sobě, který nesplňuje výše uvedené znaky (průmyslovou využitelnost, novost ), nemůže požívat ochrany evropského patentového práva.

Jinými slovy, smysl směrnice zde není v tom, aby došlo k založení patentovatelnosti počítačových programů, ale zejména v tom, aby se odstranila dosud panující právní nejistota ve výše uvedeném smyslu. Každá směrnice (Directive) je závazná pro členské státy, kterým je určena, není však rozhodně závazná jako celek, ale pouze pokud jde o stanovený účel, resp. výsledek, kterého má být dosaženo, a tím je v našem případě právě výše zmíněné zakotvení právní jistoty. O formě a prostředcích transformace této směrnice do národních právního řádů pak budou rozhodovat orgány tohoto státu, přičemž hlavním principem zde bude, resp. by měla být zejména průhlednost a především právní jistota účastníků budoucích patentově-právních vztahů.

Závěrem

Nepřijetím této směrnice se toho tedy příliš mnoho nevyřeší, byť je samozřejmě otázkou, zda tomu opačně bude vůbec jinak. Pokud se podaří zachovat stávající text směrnice, a to alespoň tak, že zůstane její původní účel (tj. především zajištění požadavku právní jistoty), domnívám se, že může jít o věc prospěšnou. Důležitým ustanovením směrnice je výslovný zákaz jakýchkoliv přímých nároků na patentovatelnosti počítačového programu jako takového, a tedy ve svém důsledku minimalizovat riziko, že programátoři (či spíše tým patentových specialistů) budou muset rešeršovat tisíce softwarových patentů, aby zjistili, zda jimi právě vytvářený či vytvořený program některý z nich neporušuje. V tomto ohledu se domnívám, že směrnice svůj cíl poměrně plní, a že tedy nehrozí, aby programování v brzké době představovalo běh, resp. plazení se minovým polem pokrytým tisíci patenty.

Tolika můj názor na předmětnou směrnici. Stranou této úvahy však leží úvaha ještě jiná. Je vůbec správné umožnit patentovatelnost počítačových programů? Domnívám se, že nikoliv, avšak s tím už toho výše uvedená směrnice mnoho neudělá. Marek navíc chtěl jen názor na směrnici o softwarových patentech.