"Takový vševládný stát (lhostejno jaké formy) roztáhne po zemi svou právní síť, a člověk bude běhat jako zajíc sem a tam, aby našel v této síti díru či větší oko, aby se dostal na místečko, kde by si oddechl a zašeptal: Zaplať pánbů, tady jsem sám, tady si zaskotačím. Pozorujte proto naše zákonodárství z tohoto hlediska a dávejte pozor, abychom na místě svobody netvořili nové formy nevolnictví."

(Svoboda, E., O vývoji v právu, Praha 1926, s. 22)

Když jsem byl nedávno osloven Mirkem Zemanem ze serveru LUPA, zda bych nechtěl napsat svůj názor na připravovanou směrnici o softwarových patentech, tak jsem byl poděšen a potěšen zároveň. Poděšen proto, že v naprosté většině článků (včetně souvisejících diskusí), které se dosud touto problematikou zabývaly, výrazně převažovaly emoce nad věcnou podstatou problému, a mohl bych tedy oprávněně očekávat, že ať na LUPU napíši v zásadě cokoliv, sklidím vždy hojnou dávku kritiky. Potěšen pak proto, že problematiku patentovatelnosti počítačových programů považuji za velmi zajímavou, navíc v odborné (nejen právnické) literatuře až nebezpečně opomíjenou. Z pohledu právní teorie (doktríny) a praxe pak navíc rozhodně nejde o problematiku zcela jednoznačnou, nehledě pak na to, že zejména s přibývajícím počtem těchto emotivních článků (a to zejména na Internetu) nejasností a mlhy spíše přibývá, než aby tomu bylo naopak. Už asi tušíte, že jsem Mirkovu nabídku přijal.

Právní způsoby ochrany počítačových programů (nejen autorské, ale i patentové právo)

Že jsou počítačové programy chráněny prostřednictvím autorského práva, ví snad každé malé dítě. Autorské právo lze ale považovat za celosvětově univerzální a relativně jediný fungující a existující nástroj právní ochrany počítačových programů. Nejde sice o řešení ideální či vhodné (navíc v mnoha ohledech neodpovídá dynamice tohoto oboru), ale lze říci, že jde o řešení poměrně tradiční a dlouhodobě fungující. V každém případě byl, zhruba od poloviny osmdesátých let, tento způsob ochrany počítačových programů masivně kodifikován a transponován do naprosté většiny právních řádů, a to včetně všech evropských států, kterým byla předlohou Směrnice Rady EHS 91/250 ze dne 14.5.1991 o právní ochraně počítačových programů.

Ochrana autorským právem je v mnoha ohledech výhodná (poskytuje se automaticky, a téměř po celém světě, je zdarma ), avšak v některých ohledech již tak výhodná není. Předně jde o to, že nechrání (ani nemůže chránit) prostou myšlenku, ale až její tvůrčí zpracování (vyjádření). Autorskoprávní ochranu tedy lze uplatnit pouze proti šíření takovéhoto vyjádření (např. proti neoprávněnému šíření počítačových programů, tj. např. proti softwarového pirátství). Naopak autorské právo nelze použít proti tomu, kdo si "pouze vypůjčí" myšlenku, způsob, postup, resp. metodu nějakého řešení, a v důsledku čehož pak vytvoří tuto myšlenku () vyjádří prostě jinak.

Srovnáme-li ochranu autorským právem s ochranou poskytovanou právem patentovým, dojdeme nepochybně k závěru, že v některých ohledech autorskoprávní ochranu výrazně přesahuje. Řízení o udělení patentu (a tedy i o poskytnutí ochrany) je sice poměrně drahé a dlouhodobé, avšak ve svém důsledku směřuje k jakémusi absolutnímu monopolu ve vztahu k patentovanému myšlence (postupu, výrobku, metodě.). Na rozdíl od práva autorského se tedy lze této ochrany domáhat i proti těm, jež k témuž dospěli sice sami a nezávisle, ale později. Nelze se tedy divit, že jakmile si velcí softwarový hráči uvědomili existující hranice autorskoprávní ochrany, pokusili se své produkty (viz níže) podřadit pod ochranu poskytovanou patentovým právem, a tam, kde nebyli úspěšní, se pokusili hranice patentové ochrany rozšířit. Patrně i z tohoto pohledu se pak nelze divit, že právě ve Spojených státech, v zemi sídla naprosté většiny světových výrobců (nejen) software, lze patentovat téměř cokoliv, a to včetně software.

Možná teď čekáte, že začnu psát o tom, jak je tento přístup (model) Spojených států právně špatný a morálně zkažený, jak znemožňuje konkurenci a soutěž mezi výrobci software, protože zavádí ochranu prosté myšlenky, postupu, nápadu, resp. příkazu, na jehož základě počítač pracuje, jak nesporně vede k monopolizaci trhu za současného vytváření celé řady kartelových dohod, které ve svém důsledku povedou k výraznému zpomalení vývoje software. Touto cestou však nepůjdu, a to hned z několika důvodů.

Předně proto, že i ve Spojených státech, kde je patentovatelnosti počítačových programů (z důvodů uvedených výše) zjevně nejrozšířenější, existuje poměrně rozsáhlá rozhodovací praxe, která, na rozdíl od praxe evropské, stanoví poměrně jasné mantinely patentovatelnosti (např. bylo několikráte judikováno, že abstraktní myšlenky a metody jsou z atentovatelnosti vyloučeny!). Dále pak proto, že právní systém Spojený států, jakkoliv se nám může zdát v mnoha ohledech na hlavu postavený, obsahuje celou řadu poměrně efektivních a vyvážených brzd, pojistek a dalších nástrojů, které jsou způsobilé zjevně spekulativním jednáním zabránit (jde o poměrně složitý komplex různých "catch all" a "fair use" ustanovení, jehož byť i jen letmý nástin by výrazně přesáhl rozsah tohoto článku). V nespolední řadě pak proto, že Spojené státy rozhodně nejsou jedinou zemí, kde lze úspěšně patentovat počítačový program. Naopak lze říci, že až na některé dílčí odlišnosti, lze patentovat počítačový program v zásadě kdekoliv v civilizovaném světě, Českou republiku nevyjímaje. I v tom je tak trochu zakopaný pes (viz níže)