Je to k nevíře, ale hlavní funkcí telefonu by mělo být telefonování. S tím tahle historická záležitost nemá nejmenší problém. Zvuk je očekávatelně kvalitní na obou stranách. Mimochodem: telefon podporuje nejen síť GSM900, ale i GSM1800 a GSM1900, takže z hlediska pokrytí v tom dnes není problém. Funguje tam, kde fungují i jiné telefony.

Když srovnám Nokii 6310i s dnešním typickým smartphonem, pak je tu něco, co Nokia 6310i zvládá téměř stoprocentně výrazně lépe. Je to taková maličkost, ale potěší. Jak dlouho trvá vašemu smartphonu od stisknutí zapínacího tlačítka, než můžete uskutečnit hovor? Nokia 6310i to zvládá (bez zadání PINu) s přehledem do 10 sekund, a to včetně zobrazení úvodního loga a nastaveného pozdravu (připravenost samotné SIM karty na případné hledání kontaktů v ní uložených je ještě o něco delší, ale tak kontakty je za normálních okolností lepší mít spíše v telefonu, protože se s nimi v telefonu dá dělat víc věcí, než když jsou na SIMce). Na vypnutí stačí pouhé 3 sekundy.

Zkrátka když na to přijde, restart telefonu není záležitost, kdy byste si běžně stihli vypít kafe. Moment … ono to vlastně restartovat vůbec nepotřebuje. Uvnitř je po softwarové stránce něco, co bych se bál nazvat operačním systémem. Říkejme tomu raději firmware. Ano, zažil jsem i novější Nokie (jednu takovou mám), které také ještě neměly operační systém, ale spíše firmware, a občas nastala situace, kdy to ten restart chtělo. Ovšem když to srovnám se svým ztraceným Samsungem Wave s naprosto atypickým OS Bada (ztracen již ve verzi 2.0něco), tak tam byl restart telefonu nutný podobně často jako u Windows 95 reinstalace. Nedá mi to nevzpomenout na legendární hlášku:

„Je to dobrý systém, ten Windows 95, jsem s ním celkem spokojený. Jednou týdně ho přeinstaluji a pohoda.“

Zkrátka má Nokia 6310i něco, čím se dnes může pyšnit málokterý smartphone: software je „rock-stable“. A navíc má hezké animované ikonky v menu ;).

Správce kontaktů

Telefonní číslo dnes představuje něco tak uživatelsky nepřívětivého, jako kdybyste chtěli chodit na internetové stránky přes zadávání IP adres serverů. Nejsem si úplně jist, jestli měly první skutečně mobilní telefony (myslím něco, co už šlo strčit do kapsy) nějakého rozumnějšího správce kontaktů, možná měly nanejvýš vlastní paměť pro kontakty, jinak je ale stále každá SIM karta vybavena místem pro uložení několika čísel a k nim přiřazených jmen či jiného textového popisku.

Smysluplnější správce kontaktů umí kontakty sdružovat do skupin, přiřazovat skupinám různá jména, odlišit je vlastním vyzváněním a podobně. Nokia 6310 něco takového samozřejmě má. Skupin je sice jen pět a víc přidat nejde, ale pro mé potřeby to stačí (jdou přejmenovat, ale ani to nepoužívám).

V kontaktech jde dokonce vyhledávat. Sice to ještě není ta dnešní moderna, kdy stačí zadat jen část a ono to hledá i uprostřed slov, ale pokud je kontaktů více než málo, i takové jednoduché hledání, kde stačí napsat první písmeno a vypíše vám to jména začínající na zadané písmeno (nebo více), bohatě stačí. Dokonce mám pocit, že hledání kontaktů je v této Nokii rychlejší než s OS Bada na smartphonu s dotykovým ovládáním. Je to asi hodně o zvyku psaní na „numerické klávesnici“, z čehož jsem dosud nevypadl.

Za dnes již víceméně zbytečné považuji možnosti rozdělení typů čísel na Domů, Mobilní, Fax a podobně. Co mi ovšem přijde na takhle starý telefon trošku jako sci-fi, je možnost přiřadit ke kontaktům (a nejen k nim, ale i k některým funkcím) hlasový záznam. Tedy že k danému kontaktu či příkazu namluvím nějakou krátkou hlášku a pak mohu tento příkaz či kontakt aktivovat delším stisknutím jednoho tlačítka a vyřčením daného příkazu. Vlastně mě na tom nejvíc fascinuje to, že se to do toho mobilu vejde, tedy že tam není jen nějaká primitivní pamětička na nastavení a kontakty, ale že se dá kamsi dovnitř uložit i trocha toho zvuku. Polyfonní vyzvánění se ale nevešlo ;).