Ještě před samotnými testy se mrkněme, jak se SSD při tomto způsobu připojení identifikuje v systému při připojení k čipsetu nForce 590 SLI. Identifikaci jsem provedl v programu AIDA64, protože podává opravdu hodně informací. Vlevo je SSD přímo na SATA, vpravo na PATA přes redukci. Obrázky si doporučuji zvětšit v novém okně a přepínat mezi nimi, abyste viděli rozdíly v identifikaci.

První rozdíl je vidět hned nahoře a je jím rozhraní. Považuji za trošku zvláštní, že AIDA vidí disk připojený přes PATA jako SATA-II, když by to mělo být nejvýše „SATA-I“, ale budiž (stejně to hlásí třeba i HWiNFO, asi to tak prostě vrací řadič - čert ví, co si ten nForce čipset domýšlí). Mezi námi: ono ani to udávané SATA-III při připojení na SATA port není správně, protože řadič nForce 590 SLI stejně umí nejvýše SATA-II.

Další rozdíly jsou ve vlastnostech, přičemž asi nejzajímavější vlastností, která SSDčku připojenému přes Parallel ATA chybí, je NCQ, což vám prozradí třeba i HWiNFO32/64. Co ale prozradila až AIDA, je podpora TCQ při připojení přes PATA, což zase není na SATA. Technicky vzato jsou to s drobnými odlišnostmi ekvivalenty (TCQ se původně objevilo na SCSI, ke bylo i využíváno, později se dostalo i do PATA, kde údajně nebylo využíváno skoro vůbec, a následně se dostalo do SATA AHCI v podobě NCQ, kde se využívá velmi, hlavně pak na SSD, kde má ten význam, že umožňuje rychle zpracovávat více požadavků naráz).

Jsou na místě dvě otázky: 1. zda operační systém, či spíše daná aplikace umí nějak využívat TCQ, a 2. zda vůbec převodní SATA-PATA můstek překládá TCQ požadavky řadiče na NCQ pro SATA disk/SSD a zpět. Pokud ne, je použití SSD na PATA řadiči limitováno hned po samotné propustnosti právě tímto nedostatkem. Přesto bych si dovolil tvrdit, že použití SSD na PATA rozhraní smysl má, pořád totiž odpadává v porovnání s pevným diskem přístupová doba, která je u SSD zhruba o řád níže, což se prostě projevit musí.

Testy na čipsetu nForce 590 SLI

Pro testy byla zvolena metoda přenosu tzv. „zbytečných dat“, neboli samé nuly. To proto, aby se co nejméně projevila rychlost samotného SSD (tedy flash čipů) a co nejvíce přenosových cest. Samé nuly totiž řadič SandForce v SSD zkomprimuje a uloží do flash čipů jako malé množství dat, takže ukládání a čtení těchto dat nebude žábou na prameni (a řadič SandForce umí komprimovat a dekomprimovat data zatraceně rychle, rozhodně rychleji, než je číst nebo ukládat z relativně pomalých čipů).

Kingston HyperX 120GB na nForce 590 SLI: Vlevo přímo na SATA, vpravo přes redukci na PATA

Pokud se ptáte, proč jede SATA tak pomalu, vězte, že to bylo tím, že SATA jelo v tomto případě jen na 1,5Gbitové rychlosti. Důvod? Chtěl jsem vidět rozdíl mezi nejbližšími režimy SATA a PATA, které čipset zvládá. Nejblíže UltraATA-133 (PATA) je v SATA samozřejmě 1,5Gbit/s (alias 150 MB/s).

Výsledek je trošku mimo moje očekávání. Na SATA bylo rychlejší čtení, na PATA zase zápis. Potěšující každopádně je, že na PATA bylo (aspoň v zápisu) dosaženo rychlostí vyšších než 100 MB/s, takže se tím potvrzuje, že režim UltraATA-133 redukce umí (nějak).

Nicméně kdybych měl říci, jestli TCQ na PATA v tomto testu fungovalo, tak si tipnul, že spíše nikoli. Zřetelně je vidět práce NCQ na SATA jen při čtení, rozdíl mezi 18 a 59 MB/s je přeci jen dost markantní na to, aby se dalo říci, že tam něco na způsob NCQ zafungovalo. Naopak rozdíl mezi 40 a 58 MB/s při zápisu už tak markantní není a je otázkou, zda za tím navýšením je přímo NCQ, nebo jen větší úsilí aplikace při zaměstnávání úložiště.

Se stejným větším úsilím spíše než s něčím na způsob NCQ/TCQ se lze setkat právě při připojení na PATA. Rozdíl mezi 18 a 20 MB/s při čtení je vyloženě zanedbatelný a žádná sláva není ani rozdíl mezi 45 a 65 MB/s při zápisu, byť je to přeci jen rozdíl poměrně větší než u toho čtení. Nicméně cache SSD je mrcha a myslím, že by něco takového měla umět sama o sobě dokázat.

Testy na čipsetu Intel 975X + ICH7R

Protože mi testování na jedné platformě nestačilo, vyhrabal jsem ze svého (zatím soukromého) muzea desku Intel s čipsetem 975X s jižním můstkem ICH7R. Čipsety Intel jsem vždy považoval za takový etalon stability, byť je konkurence v rychlostech nezřídka předháněla. Řada jižních můstků ICH7 byla u Intelu v desktopu poslední, která měla jak SATA, tak PATA rozhraní. Desku jsem osadil čtyřjádrovým procesorem Core 2 Extreme QX6800 a 4 GB DDR2-800 paměti a jal se testy provést znovu na stejné instalaci operačního systému.

Výsledek na SATA tentokráte odpovídá tomu, že SSD jelo v SATA 3Gbit/s režimu. Na PATA to je pochopitelně pomalejší než u nForce 590, protože Intel nikdy neměl odvahu dát svým čipsetům s PATA řadiči podporu UltraATA-133, takže jede jen jako UltraATA-100.

Co je zde pozoruhodné: sekvenční a 512K náhodný přístup je rychlejší při čtení, naopak v práci se 4K bloky exceluje zápis, zatímco čtení lehce pokulhává. Opět bych to asi přiřknul vlivu cache SSD.

Pokud jde o NCQ, výsledky jsou v tomto případě naprosto jasné: při připojení na SATA NCQ zřetelně funguje, při připojení na PATA NCQ (a asi ani TCQ) nikoli (tam jsou nárůsty 4K QD32 oproti čistě 4K skutečně dané jen tím zvýšeným úsilím). I kdybych přijal tezi, že TCQ na PATA zafungovalo a nějak se přeložilo na NCQ, musím konstatovat, že je to prakticky bezvýznamné. Zkrátka a dobře: o NCQ při tomto způsobu připojení přijdete, tečka.