Během úvah nad objektivem Pentax HD DA 560mm f/5.6 ED AW jsme si v rámci redakčních diskusí vzpomněli na formát APS-H; příjemný kompromis mezi APS-C a kinofilmovým políčkem, se kterým by si zmíněný objektiv rozuměl jedna báseň. Jenže v aktuální nabídce digitální fototechniky se již nenajde jediné nové tělo, které by snímačem těchto rozměrů disponovalo.

Co je full-frame?

Vezměme to ale postupně, od kinofilmového políčka. To má proporce 36 × 24 milimetrů a ve sféře digitální fototechniky bývá obvykle nazýváno jako full-frame. Tento název, ač zažitý, není zcela korektní - jeho původní význam se mírně lišil. Objektiv sám o sobě promítá obrazové (světelné) kolečko a největší možný snímač použitelný s daným objektivem lze charakterizovat jako obdélník vepsaný této kružnici (resp. okraji onoho kolečka).

Canon EOS-1D X, typické tělo s full-frame (či přesněji řečeno full-size) snímačem

Jde tedy o políčko plně využívající daný systém - full-frame. Pokud vezme objektiv vykreslující velké kinofilmové „kolečko“ a postavíme za něj menší (třeba) 4/3 snímač, už nejde o full-frame. Naopak pokud vezmeme objektiv pro 4/3 snímač a spárujeme jej s 4/3 snímačem, který jej plně využije, jde opět o full-frame, ač to může znít překvapivě. Takový je původní (a v podstatě korektní) význam termínu full-frame. Postupem času se však jeho chápání omezilo na vztah ke kinofilmovému políčku (36 × 24 milimetrů). To však uvádíme spíš pro zajímavost, dále se budeme držet vžité (i když ne zcela korektní) terminologie.

APS-C

APS-C formát se uchytil primárně kvůli výrobním nákladům digitálních snímačů (připomeňme, že Kodak jakožto průkopník digitální fototechniky přišel s celou řadou různých formátů - mnohdy i menších - ale právě APS-C se časem ustálil jakožto důstojný kompromis mezi výrobními náklady (cenou) a plochou. Každý výrobce si však zavedl a udržel mírně odlišný rozměr, a tak rozlišujeme crop 1,5× či 1,6× nebo také 1,7× - podle toho, kolikrát menší je úhlopříčka daného snímače oproti úhlopříčce kinofilmového políčka („full-frame“). Crop 1,5× si zavedli Nikon, Pentax a později i Sony a Sigma, crop 1,6× po léta drží Canon a crop 1,7× dříve používala Sigma (a cosi o půlchloupek většího krátce i Sony na „megakompaktu“ R1).

Full-frame (resp. full-size) snímač ve srovnání s APS-C formáty
pokud váš monitor zobrazuje zhruba 90 PPI, pak je vidíte v „životních“ rozměrech

Zatímco kinofilmových 36 × 24 milimetrů dosahuje plochy 864 mm², APS-C formáty se drží mezi 286 až 370 mm², což odpovídá přibližně 33 - 43 %. V praxi to znamená, že (s ohledem na nějaké ty výrobní defekty) z jednoho waferu vznikne zhruba 3 až 4× více funkčních APS-C snímačů nežli full-frame kousků. To pak do značné míry vysvětluje cenový rozdíl mezi oběma systémy.

S nástupem konzumních digitálních zrcadlovek začala většina výrobců produkovat i objektivy pro APS-C systémy (ty jsou v drtivé většině případů navrženy na největší crop 1,5×, aby byly použitelné na všech verzích snímačů).

APS-H

Právě významný cenový rozdíl mezi APS-C a full-frame snímači vytvořil prostor pro třetí systém: APS-H. Mezi jeho propagátory patří, respektive patřili, Canon, Kodak a Leica. Z nabídky Canonu jej známe hlavně z řady EOS 1D (bez závěrečného „s“), od Leicy například z aparátů M8 a M8.2 a v případě Kodaku z ještě hlubší minulosti: Kodak DCS 660 a DCS 760 pocházejí z let 1999 až 2001.

Kodak DCS 760 - jedno z průkopnických těl formátu APS-H
(dpreview.com)

Snímače se opět mírně lišily co do rozměrů (byť všechny sériově vyráběné aparáty nabízely tradiční poměr stran 3:2, existovala i papírová specifikace pro širokoúhlou variantu 16:10), takže dosahovaly crop faktorů 1,33× až 1,25×. To odpovídá ploše od 486 do 549 mm², což je zhruba 56 až 63 % plochy full-framu. Z jednoho křemíkového waferu by tak bylo možné vyrobit zhruba 2× více APS-H než full-frame snímačů.

APS-H formát: mezikrok full-frame (resp. full-size) snímače a APS-C formátu
pokud váš monitor zobrazuje zhruba 90 PPI, pak je vidíte v „životních“ rozměrech

Posledními fotoaparáty, které tento standard využívají, jsou Leica M8 (2007) a M8.2 (2008); od Canonu pak EOS 1D-IV uvedený v roce 2009. Skutečně, letos to budou čtyři roky, co byl představena poslední novinka APS-H proporcí. Proč nepřišlo nic od Kodaku, není ze zřejmých důvodů třeba rozebírat, koketérie Leicy byla krátkodobou záležitostí, jen u Canonu bude potřeba vysvětlení.

Canon EOS 1D-IV - (zatím?) poslední fotoaparát s APS-H snímačem

Aparáty EOS-1D byly high-endem určeným pro sport (případně divoké zvířectvo). Mírný crop žádaně (nikoli dramaticky) prodlužoval ohnisko a lehce snižoval rozostření mimo hloubku ostrosti. Podstatné je, že v rámci tohoto formátu nabízel Canon pouze high-end (oproti full-frame standardu, kde se s řadou 5D snažil oslovit i fotografy s menším finančním rozpočtem). Výrobce si při prodejních cenách proto mohl dovolit APS-H formát opustit a nahradit jej full-frame řešením, kde si fotograf může v případě potřeby nastavit příslušný ořez.

Leica ani Canon vlastně nikdy nenabídli APS-H tělo pro (relativně) nižší cenovou relaci, jehož prodejní cena by byla přímo závislá na nižších výrobních nákladech - ve všech jmenovaných případech byla srovnatelná s full-frame aparáty. Druhým důvodem, pro který byl tento formát tak snadno opuštěn, je absence APS-H optiky: Jmenovaná těla se používala tradičně s full-frame objektivy, takže jejich uživatel neměl problém přejít na aparát s full-frame snímačem.

Snímky z objektivu Pentax HD DA 560mm f/5.6 ED AW ořezané na formát APS-H nevykazují vinětaci

Přes to všechno vnímáme APS-H jako promarněnou příležitost, ke které by se ale výrobci mohli jednou vrátit. Nabízí totiž celou řadu výhod:

• (výrobní) náklady - výrobní náklady by měly být přesně mezi APS-C a full-frame, což znamená, že by se i hotové aparáty mohly cenově pohybovat mezi těmito standardy. Pokud nejlevnější full-frame tělo vychází zhruba na 40 tisíc Kč a nejlevnější APS-C orientačně kolem 10 tisíc Kč, pak by nejlevnější APS-H tělo mohlo snadno stát kolem 20 - 25 tisíc a v bezzrcadlovém provedení i méně
• minimální vinětace - mnohé světelné full-frame objektivy vykazují výraznou vinětaci, která by však na APS-H snímači byla z valné části ořezána - přesto by nedošlo k extrémnímu posunu ohniska (35 ► 43 mm, 50 ► 62 mm, 75 ► 94 mm atp.)
• ostřejší rohy - zvlášť u širokoúhlých objektivů je patrná viditelně slabší kresba v rozích - s APS-H by opět došlo k odstranění problémových partií, nikoli však k tak (zbytečně) vysokému ořezání jako při kombinaci APS-C aparátu a klasického full-frame objektivu

Jak je patrné z Davidova článku o teleobjektivu Pentax, celá řada APS-C optiky má dostatečné rezervy na to, aby fungovala použitelně i na větším APS-H snímači (byť na full-frame již viditelně nestačí). Pokud by tedy některý výrobce s dlouholetou tradicí full-frame optiky (nebo alespoň dostatečně kompatibilním bajonetem) začal nabízet APS-H těla v nižší cenové relaci, mohlo by to oslovit stávající segment náročných amatérů a polo-profi fotografů lépe, než aktuálně zavedené segmenty. Ty v rozmezí 10 a 30 tisíc Kč nabízejí co do rozměrů (někdy i do rozlišení) prakticky totožné snímače a těla rozlišuje pouze výbava a design.

Pozn. David: Ono je to celé vlastně úsměvné, Považujeme „full-frame“, tedy políčko rozměrů 36×24 mm za jakýsi „zlatý standard“ a přitom vlastně původně vůbec nejde o fotografický formát. Kinofilm totiž vymyslela německá Leica před nějakými 90 lety jakožto způsob užití hojně dostupného 35mm kinematografického materiálu ve fotografii.

Filmový kotouč 35mm pásu materiálu Kodak Double-X lze natříhat a použít jako kinofilm v analogových fotoaparátech
(na fotografii pro srovnání český kinofilm Fomapan 100/36).