Tentokráte se do BIOSu nebudeme dívat formou videa, ale mrkneme se blíže na některé položky, které si podle nás zaslouží zvláštní pozornost. Hned na té první jasně vidíme možnost vypnout nejen HyperThreading, ale také omezit počet jader, která budou v systému vidět, a to na 2, nebo 1, ALL jsou pak všechna čtyři, přičemž zapnutí HyperThreadingu jejich počet násobí dvakrát, protože každé fyzické jádro je pak schopno zpracovávat dvě vlákna naráz (jistě jste si na předchozím snímku všimli ve správci zařízení osmi procesorů). Na tomto snímku také vidíte vysvětlení toho, jak se vlastně obsazují paměti do slotů a ke kterému kanálu který slot náleží (o tom jsme hovořili na předchozí stránce).

Jako další snímek jsme zvolili ukázku monitoru hardwaru, a to spíše pro zajímavost. Chladič severního můstku (IOH) na sobě nemá větrák žádný, procesor pak klasické boxované „hliníkové sluníčko s černým vrtulníkem“ (a měděným jádrem) na příjemně nízkých otáčkách, jak sami vidíte. Ten také lehce ovívá okolní regulátory napětí, které mají vlastní malé pasivy.

Zajímavá je možnost vypnout na PCI Express ×16 a ×4 slotech kompatibilitu se starší 1.1 specifikací (sloty jsou jinak PCI Express 2.0).

Výkon se ladí v sekci „Performance“ a jejích podsekcích, přičemž množství toho, co v této části naleznete k ladění, závisí na použitém procesoru. V případě tohoto modelu, tedy nejpomalejšího 920 na 2,66 GHz, toho moc není, taktovat tedy můžete v podstatě jen zvyšováním základního taktu hostitelské sběrnice (nebo lze také hovořit o referenčním taktu platformy – v podstatě jde o něco podobného, jako byla dříve základní frekvence FSB, která se v konečné fázi násobila čtyřmi, abychom dostali číslo více odpovídající skutečnosti o přenášených datech). Tato frekvence je základem všech ostatních, které pak vznikají použitím příslušných násobičů

Processor Override je místo, kde se dá dále něco dělat s nastavením procesoru, ale pokud nemáte Extreme Edition variantu, moc toho tu nevylepšíte. S Extreme modelem (aktuálně 965) můžete zvyšovat limity TDP a poté i maximální násobiče v Turbo Boost režimu v závislosti na tom, kolik jader zatěžujete (nejsou to tedy limity jednotlivých jader, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale limity, kam až se přetaktují skutečně vytížená jádra, to znamená, že na 1-Core Ratio Limit typicky můžete nastavit vyšší hodnotu, což pomůže aplikacím, které neumí využít více jader, větší výkon využitím jádra jen jednoho a to se přetaktuje více než jádra ostatní – ono to tak ostatně funguje i na modelu 920, akorát to nejde takhle detailně měnit, za chvíli si to ukážeme).

Změnou nastavení Maximum Non-Turbo Ratio je možné ovlivnit nejvyšší takt procesoru při zátěži. Tuto hodnotu nemá moc cenu snižovat, pokud vyloženě neladíte výkon změnou základní frekvence hostitelské sběrnice a nechcete, aby vám při zátěži procesor šplhal se svou rychlostí nad určitou mez. CPU Idle-State je něco jako „Enhanced Intel Speedstep Technology“, pokud nastavíte Low Power, bude procesor snižovat frekvenci při nečinnosti, pokud nastavíte High Performance, bude nejnižší frekvencí i v nečinnosti ta, která je u procesoru uvedena jako nominální. I tak se však může procesor při zátěži přetaktovat, a to funkcí Turbo-Boost, zde označenou jako Intel Dynamic Speed Technology. Ani tu nemá moc cenu vypínat, pokud něco neladíte, protože to funguje naprosto skvěle a v konečném důsledku to dělá z procesoru vždy model o stupínek vyšší, než jaký zrovna máte. Procesor s nominální frekvencí 2,66 GHz poběží při zátěži běžně na 2,8 GHz, v klidu spadne frekvence na 1,6 GHz. A pokud vytížíte jenom jedno jádro, pak se toto přetaktuje ještě o kousek výše, na 2,93 GHz. Turbo Boost je zkrátka u procesorů Core i7 stejně skvělá funkce jako u legendárního ukecaného černého Pontiacu.

A takhle to vypadá, když vložíte Core i7 Extreme variantu. Kromě základního „non-Turbo“ režimu, kde nyní můžete nastavit i víc, než dovolují nominální parametry (je zde tedy odemčený násobič) lze posunout i limity TDP a zvyšovat parametry v Turbo režimu. 1-Core Ratio Limit říká, na kolik se smí zvýšit násobič, je-li zatíženo jen jedno jádro, přičemž to platí jen pro to jedno zaměstnané jádro. 2-Core Ratio Limit říká, na kolik se smí zvýšit násobič, jsou-li zaměstnána dvě různá jádra a opět to platí jen pro tato dvě pracující jádra. Obdobně to platí pro 3-Core i 4-Core Ratio Limit. Je normální, že pro 1-Core Ratio Limit se nastaví nejvyšší hodnota, další položky pak mohou mít hodnoty stejné, spíše však nižší (nastavovat vyšší postrádá smysl). Zkrátka a dobře máte k dispozici určité množství energie a máte dánu jistou stabilitu procesoru a do obojího se musíte nějak vejít. Turbo režim je jedna z nejzajímavějších funkcí Nehalemu jako takového a je velká škoda, že její plný potenciál objevíte až s drahou Extreme variantou. V non-Extreme procesorech je totiž nastaven Turbo režim tak, že násobič se smí zvýšit oproti maximální nominální hodnotě o jedna v případě, že je zaměstnáno více než jedno jádro a pokud je zaměstnáno právě jedno, pak se jeho násobič zvýší oproti nominálu o dvě čísla. Turbo režim totiž myslí právě na ty starší aplikace, které více jader nedokážou využít. Jádro obsluhující takové aplikace je totiž rychlejší, samozřejmě za předpokladu, že něco nenaložíte dalším jádrům, pak se totiž to původně rychlejší jádro opět zpomalí. A právě toto chování lze velice detailně nastavit jen u Extreme varianty Core i7.

Nehalemu jako takovému však k dokonalosti chybí jedna drobnost, kterou mají AMD Phenomy (to však neznamená, že by Phenomy byly lepší, to ani omylem). Zatímco Phenom taktuje svá jádra opravdu nezávisle a nevyužitá zůstávají na nejnižší frekvenci (stejné, jakoby byl celý procesor v klidu při zapnutém Cool'n'Quiet), u Nehalemu se i v případě požadavku na činnost jen jednoho jádra zvedá frekvence všech. Jejich rychlost je vždy minimálně taková, jak praví hodnota „non-Turbo“, většinou to však vypadá, jakoby jádra „visela na společné šňůrce“ a když „zatáhnete za výkon jednoho“, pak tím trochu „povytáhnete výkon ostatních“. Uvidíte to dnes krásně na názorném videu, kde budeme sledovat chování turbo režimu při zaměstnávání jednotlivých jader.

Nějaké to ladění výkonu se dá pořešit i u pamětí, ale typicky to nebude zapotřebí. DDR3 v tříkanálovém režimu na řadiči integrovaném v procesoru poskytují něco, co tu už dlouho nebylo a není moc důvod to překonávat.

A konečně nastavení sběrnice, hlavně tedy QPI. Zde je nejzajímavější možností volit rychlost QPI, a to dokonce i u nejnižšího modelu 920. Jaký to má vliv, to si také ukážeme.

Mimochodem tímto způsobem se dá udělat z Core i7 Extreme 965 model 940. Prostě se nastaví maximální násobič, patřičně se poladí maximální násobiče v Turbo režimech a sníží rychlost QPI na 4,8 GT/s (Extreme 965 ji má standardně na 6,4 GHz).

No, a to by bylo ze zajímavostí v BIOSu prakticky vše.