Podíváme se v rychlosti do Setupu BIOSu, tedy té části, která jakoby Setup původního BIOSu představuje (v ClickBIOSu je označena ikonou s nápisem BIOS a textem Settings).

Hlavní obrazovka také ani vzdáleně nepřipomíná „starý dobrý modrý BIOS“, všechno je jinak. Úvodní System Status umožňuje prakticky jen nastavit datum a čas.

Podstatně bohatší je Chipset Setting, tato sekce se dále dělí na spoustu dalších, kde je možné měnit nastavení desky podobně detailně jako v klasickém BIOSu, jen je to trochu jinak uspořádáno, podrobněji to uvidíte na videu.

Zmíníme jen jednu drobnost, a sice nastavení SATA:

Jak jste si mohli všimnout při představování desky, obsahuje MSI P45 Platinum celkem tři SATA řadiče. Ten hlavní je v jižním můstku ICH10R a vede z něj 6 SATA portů. Pak je tu PCI Express čip JMicron JMB363, který obsahuje PATA řadič a SATA pro další dva SATA porty. Nakonec je tu v horní části u „zadních“ portů i PCI Express čip JMB362, který má sám na starosti jediný eSATA port. V EFI je to vizuálně rozděleno, ale je dobré vědět, že jsou tu jakoby „dva“ SATA řadiče. Oba jsou v jižním můstku ICH10R. JMB363 (PATA+SATA) je zde označen jako JMicron Controller a JMB362 jako E-SATA Controller. My jsme pro jistotu eSATA vypnuli, pevný disk navěsili na JMB363 v AHCI režimu a vše v ICH10R nastavili do IDE módu. Na ICH10R byla totiž SATA optická mechanika a EFI v momentální podobě má neuvěřitelné problémy se SATA mechanikou na AHCI řadiči, tedy minimálně s tou, kterou jsme použili my. Jsou to problémy typu „neuvěřitelně dlouhé odezvy a pomalá práce“, a to tak pomalá, že jen úvodní část bootování z instalačního DVD Windows 7 v EFI režimu, která má trvat ani ne půl minuty, trvala více než hodinu (jde o takovou tu jakoby textovou část s šedým pruhem a textem „Windows is loading files…“). Pokud jsme to nastavili takto, bylo to v pohodě a svižné a nakonec se opravdu povedlo touto cestou Windows 7 skrze EFI shell nainstalovat.

Ještě se podíváme na jednu zajímavost, která nás zaujala. V momentě, kdy skončíme v nastavení Setupu volbou Save & Exit, nedostaneme se zpět na grafickou obrazovku s animovanými ikonami, ale na poměrně zmatečné možnosti uložení/neuložení provedených změn. Vedle nich je i možnost Boot Override, což je vlastně boot menu s výběrem toho, odkud nastartujeme operační systém. Po úspěšné instalaci Windows přes EFI se zde objeví Windows Boot Manager.

EFI tak skutečně ví, že na pevném disku je nainstalován systém Windows a v podstatě nestartuje, jak jsme zvyklí, „z daného disku“ (WD2002FYPS), ale rovnou říká „co startujeme“. Pokud v tomto boot menu zvolíme konkrétní disk, na kterém je přes EFI nainstalovaný systém Windows, nic se nenastartuje a boot skončí s chybou.

Tento způsob startu je totiž „starý BIOSový“ a starý BIOS, který je součástí EFI z důvodu zpětné kompatibility, potřebuje MBR a primární aktivní oddíl (partition), z něhož startuje systém. Ten ale na disku, kam jsme nainstalovali systém Windows přes EFI, není. Tabulka oddílů totiž není MBR, ale GUID a i těch oddílů je na disku trochu víc, minimálně tři, přičemž ze systému Windows jsou obvykle vidět dva, klasický oddíl se systémem a tzv. „MSR“ neboli Microsoft Reserved oddíl. Ten je ve formátu FAT32 kvůli tomu, aby jej viděl EFI. ESP neboli EFI System Partition je vidět pouze v instalátoru a utilitě Diskpart.