Tato smělá slova se výrobce procesorů rozhodl doložit ukázkou přehrávání devíti HD videosnímků najednou. Procesor přitom vykazoval zátěž jen mezi 30-35 %, což podle našeho úsudku odráží fakt, že velká část zátěže je hardwarově akcelerována a jde mimo samotná procesorová jádra.

Druhá demonstrace spočívala v předvedení technologie Quick Sync, kdy ke kompresi devítiminutového 1080p videa procesoru stačilo jen devět vteřin.

Tématem k zamyšlení je však otázka, na koho Intel s tímto způsobem prezentace míří, respektive jaký typ zákazníka se pokouší oslovit. Nevěříme totiž, že by si nějaké relevantní procento zákazníků myslelo, že na přehrání videa (což dnes zvládá průměrný mobil) je třeba high-endová grafická karta za deset tisíc korun. Navíc multimediální podpora integrovaných grafik Intelu je solidní, to je známá věc. Ona de facto nikdy nebyla špatná a byť se vyskytly okamžiky, kdy za konkurencí pokulhávala, tak vlastně už v době formátu DVD zvládaly GPU Intelu MPEG2 akcelerovat solidně.

Pravda, možná by se jim při devíti videostreamech zapotily tranzistory, ale tento typ zátěže neodráží reálné využití - jen to vypadá „cool“ (ostatně cosi podobného jsem před více než dvanácti lety viděl s 64bit grafikou Nvidia RIVA TNT2 Vanta, takže by to nakonec možná i tehdejší hardware od Intelu dal).

Předvedení technologie Quick Sync proto vnímáme jako tu zajímavější část prezentace. Přínos - byť cílený na užší skupinu uživatelů - tu je a rozhodně není malý. Mluvit však na základě podpory technologie Quick Sync o high-endové grafice, je poměrně nadnesené. U Nvidie i AMD je už po léta multimediální výbava grafického čipu totožná od low-endu až po nejvyšší high-end a to, co dělá high-end high-endem, není přehrávání videa, ale 3D výkon.