Já osobně jsem zvyklý na fotografie několika typů kvality. Za etalon považuji po 5 letech vlastnictví Pentaxu K200D jeho výstup u 10Mpix APS-C CCD čipu. To CCD je tam důležité, protože CMOS prostě dává jiný charakter šumu a to nemusím ani k jinému výrobci, mám přímé srovnání u Pentaxu s 12Mpix APS-C CMOS zrcadlovkou K-x. Ten rozdíl je opravdu vidět, týká se spíše charakteru a dojmu z výsledného snímku, než nějaké exaktní per-pixel kvality.

Další třídu kvality pro mě představují lepší fotografie na negativy typu Kodak (Ektar 100, Portra 800) či černobílé Fomapany, Ilfordy a podobná zvěrstva. Třetí třídu doplňuje středoformát v rozměrech 6×6 a 6×9. Můžu myslím jasně říci, že každý z těchto systémů má své výhody i nevýhody. Výhody digitálu jistě netřeba obšírněji komentovat, výhodami filmu bych si naopak mnoho čtenářů rozkmotřil, takže se v nich babrat nebudu. Ale zkrátka abyste věděli, kdo že to vlastně teď na diitku testuje ten 20Mpix ultrazoom s malinkatým čipem. Mimochodem, tenhle ultrazoom zvaný Cyber-shot DSC-HX300 se se mnou podíval i na jednu zajímavou akci, takže pokud „budou elementálové nakloněni“, přijde kromě vlastní recenze i patřičný osvěžující článek. Ale proč to všechno vlastně píšu?

Zatímco výstup DP3M (plné rozlišení »zde«) je dokonalý do posledního pixelu, …

Jak již víte z no-Xova článku, vedle HX300 momentálně v redakci testujeme i zmíněný kompakt s pevným ohniskem a nejnovější generací čipu Foveon. Tedy přesněji: testuje jej sám no-X, asi největší český znalec Foveonu. A výstup z DP3M je pravým opakem HX300. Je to logické, dané limity matematickými i fyzikálními (které trápí ultrazoom od Sony). Zatímco HX300 je schopna dát řekněme uspokojivý, přijatelně dobrý výsledek, DP3M v téže situaci podá extrémně kvalitní fotku, kde jednotlivé malinkaté detaily takřka až řežou do očí tím, jak nejsme po miliónech fotek na internetu pořízených snímači bayerovou maskou, na něco takového zvyklí.

… HX300 si o tom může nechat jen zdát. Zato má ale jiné přednosti.

Když si tak přímo porovnávám fotografie z HX300 a DP3M (na 27" S-IPS monitoru s rozlišením 2560×1440), je samozřejmě jasně vítězem DP3M. Jenže za cenu podstatně vyšší investice, podstatně více práce s RAWy a podstatně méně univerzálního řešení. Takže jsem si položil hypotetickou otázku: kdyby mi někdo řekl, ať si vyberu, jaký z obou fotoaparátů budu příštích 5 let používat výhradně, který by to byl? Připomenu, že zatímco HX300 má rozsah ohnisek 24 až 1200 mm, vydrží na stovky snímků, resp. desítky minut 1080/50p videa a pořídí i slušná panoramata, DP3M má pouze své pevné ohnisko, na video je takřka nepoužitelná a její akumulátor vydrží s bídou na 80 snímků.

DP3M je tedy neskonale méně flexibilní a univerzální řešení, ale pokud se dokážete přizpůsobit jeho omezením a využívat jeho přednosti, odmění se výstupem v kvalitě vpravdě ultimátní. Zkrátka něco jako před půl stoletím Flexareta nebo před 80 lety Leica s 50mm objektivem. Ale ač HX300, která sice pořizuje daleko hůře vypadající fotografie, je použitelná okamžitě, od prvního snímku a natočíte s ní i velmi kvalitní video. Který z obou fotoaparátů ze zcela opačných konců nabídky byste si vybral(a) právě vy a proč?

Já bych - odpusťte mi všichni svatí - volil HX300. Nad no-Xovými, technicky vynikajícími fotkami ze Sigmy DP3 Merrill, si ale rád kdykoli zaslintám. Ne nadarmo Josef Sudek svého času řekl nad velkoformátovou kamerou Janu Reichovi, že kdyby mohl, vzal by si ještě větší foťák…