Na celém případu je zajímavých několik věcí, ale jedna z nich je stěžejní. Ani z jedné tiskové zprávy není zřejmé, že by mladík sám obsah nabízel. Ze zpráv vyplývá, že jen provozoval webové stránky obsahující kód, který se odkazoval na nějaký server třetí strany, kde byl onen autorsky chráněný obsah umístěn a ze kterého se přehrával. Je to stejné jako když my vložíme na náš web kód, který na stránce umožní přehrát video např. z YouTube. Tisková zpráva policie píše: „Na svých stránkách zpřístupnil na dva tisíce filmů.“ Nevíme sice, zda mladík sám na servery třetích stran videa nahrával, ale o tom zřejmě proces nebude. Myslím, že je zjevné, že celý tento proces bude o slovíčkaření. Konkrétně se bude točit kolem slůvka zpřístupňování.

Jedna věc je, když sám nahraji film na nějaký internetový server a tímto konáním jej zpřístupním každému, kdo ten server na internetu navštíví. V tom okamžiku jsem já ten, kdo porušuje zákon, to je bez debaty. Nemůže být odpovědný provozovatel serveru a nemůže být odpovědný nikdo další, kdo na ten film poukáže, kdo na něj odkáže, nebo kdo na své stránky vloží kód vygenerovaný serverem třetí strany, který umožní na dané stránce jeho přímé přehrání. To je totiž pořád jedno a to samé. Je to odkaz a odkazování na nelegální materiál není trestné. Samotný materiál vystavený na veřejnosti bez svolení vlastníka autorských práv není nelegální. Je jen nelegálně vystaven. Stejně tak neexistuje něco jako nelegální Windows, ale existuje nelegální kopie Windows nebo nelegální užívání Windows. Nazývejme věci pravými jmény, pomůže nám to pochopit podstatu problému (když budeme člověka, který bez svolení autora „konzumuje“ jeho audiovizuální dílo, nazývat nesprávně zlodějem, bude naše uvažování pochopitelně zkreslené). Odkaz na stránku s nelegálně umístěným obsahem nebo linkování videa samo o sobě nemůže být protiprávní, protože jinak by byl protiprávní celý Google, pokud by nevyfiltroval všechny takové výskyty. A do vyhledávače Google lze kdykoli v kterýkoli moment (pokud služba funguje) zadat dotaz, kde nějaký vrácený výsledek povede na materiál umístěný na internet nelegálně. Aby tomu tak nebylo, Google by musel pro výsledky vyhledávání používat White list, nikoli Black list. Nebudu říkat, že by se to rovnalo cenzuře vyhledávání, protože cenzurou je už samotné nasazení Black listu, čili odstraňování výsledků vyhledávání na něčí žádost bez toho, že by o tom rozhodl kompetentní orgán (obvykle soud).

Neméně zajímavá věc: klučina i přes výzvy ČPU ve svých 14 letech neupustil od svého jednání, které ČPU považuje za nezákonné. Musíme se každopádně zeptat, proč s tím mladík nepřestal. Opravdu měl pocit, že jej ochrání jeho nízký věk? Nebo byl přesvědčen, že se trestného činu nedopouští (třeba z důvodů uvedených v odstavci výše)? Pokud skutečně vydělával na reklamách zobrazovaných na jeho stránkách hned vedle filmů streamovaných z jiných serverů, případně ještě za přístup na své stránky vybíral peníze, pak by se jeho jednání dalo přirovnat k situaci, kdy si obleče triko od svého sponzora, chodí po ulici a nabízí lidem (případně za úplatu) informaci o místě, kde se dá veřejně koukat na filmy, aniž by ke sledování filmů na daném veřejném místě dali souhlas vlastníci práv k takovému dílu. Tady se pochopitelně můžeme bavit o tom, že to třeba může být nemorální (mě by třeba něco takového nenapadlo dělat, protože se to příčí mému přesvědčení). Je to však nelegální? Nelze se nezeptat: proč se policie zabývá dohazovačem? Proč se nezabývá tím, kdo skutečně bez svolení ty filmy na veřejnosti promítá? Nabízí se jednoduchá odpověď: protože mladík, na kterého má ČPU již od jeho 14 let kontakt, je snadnou kořistí, vrabcem v hrsti a obětním beránkem v jednom.

No, a pak je tu ono obligátní sčítání škod, které představuje tahání míčků z klobouku. Škodu vyčíslila sama ČPU a policie jí to doslova „sežrala i s navijákem“, aniž by se zabývala tím, zda je taková škoda vůbec reálná. Ve skutečnosti takovou škodu prokázat nelze. Nelze říci, že zhlédnutím filmu vzniká škoda 15 až 30 korun. Když totiž vzniká škoda, pak se jedná o částku, která někde chybí. Škodu můžete způsobit na hmotném majetku tím, že jej buďto ukradnete (tím pádem vám navíc vznikl neoprávněný zisk), nebo jej poškodíte – znehodnotíte (vám sice zisk nevznikl, ale majitel poškozeného předmětu o tento přišel – jeho hodnota byla vaším konáním snížena a vznikla škoda).

Tento princip je však v situaci, kdy se podíváte na film bez souhlasu vlastníka práv, velmi špatně použitelný. Nelze implikovat, že zhlédnutím filmu dochází ke snížení jeho hodnoty. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, že když někdo zhlédne film zadarmo, už nemá potřebu si jej dojít koupit a vlastník práv tak přichází o zisk. Stejně tak se ale můžeme bavit o tom, že když nějaký film vůbec nezhlédneme, tak o něm ani nemusíme vědět a nikdy bychom si jej nekoupili, protože nevíme, jestli je dobrý – nemáme možnost si to na vlastní smysly ověřit (trailery jsou sice hezká věc, ale o kvalitě filmu neříkají nic, jsou totiž dělány tak, aby na film lákaly bez ohledu na to, zda je dobrý, nebo ne – trailer není nic jiného než reklama a reklama vám obvykle neřekne, že propagovaný produkt je špatný – navíc na rozdíl od hmotného předmětu nemůžete zhlédnutí filmu reklamovat, že se vám nelíbil, že reklama na něj byla klamavá, protože vám říkala, jak je film dobrý, ale on nebyl – vždy kupujete zajíce v pytli). A stejně tak se můžeme bavit o tom, že když zhlédneme nějaký film, povíme o tom dalším lidem a řekneme jim, že se nám líbil. Další lidé pak mohou udělat totéž, nebo si film rovnou koupí, půjdou na něj do kina a podobně. Vlastně tím sami děláme filmu reklamu a jeho hodnotu naopak zvyšujeme.

Potíž je v tom, že všechny vyjmenované případy jsou jen tvrzení, jejichž pravdivost nelze prokázat. Nelze dokázat, že zhlédnutím filmu a podělením se o dojmy se známými děláme filmu reklamu, stejně jako nelze prokázat, že kdybychom film nezhlédli zadarmo, že bychom si za jeho zhlédnutí zaplatili. Jako podpůrný argument se lze podívat na dvě protichůdná čísla související s jedním z filmů, které se daly na mladíkově stránce díky embeddingu zhlédnout. Avatar je nejstahovanější film všech dob a zároveň film, který nejvíce vydělal. ČPU tak opět použila (musela použít, jiná možnost není) to, čemu já s oblibou říkám „bulharská konstanta“ (která je z podstaty svého fungování navíc „proměnná“). Vynásobila jí počet zhlédnutí filmu tak, aby vyšlo nějaké požadované číslo, které nebude nesmyslně přemrštěné a zároveň bude dost vysoké na to, aby nezasvěcený člověk řekl „týjo, 16 let a už obral někoho o víc jak sto mega – rozčtvrtit!“. A to se už vůbec nechci pouštět do debaty o počtech skutečného zhlédnutí. Počítá se za zhlédnutí i zjištění po půl minutě, že „internet je pomalý“ a že to není k tomu, načež uživatel sledování videa ukončí?

Přesto lze najít na značně pevnějších (nikoli však betonově stabilních) základech řeč o prokazatelné výši škody. Podle mě lze říci, že by mladík způsobil škodu v takové výši, kolik vybral na svém „podnikání“ peněz. Lze se totiž domnívat, že pokud by za tutéž částku nabízely ke zhlédnutí svá díla zdroje, které oprávnění mají (třeba samotní vlastníci práv), pak by mu ji „spotřebitelé“ takového díla dali. Že vlastníci (zábavní průmysl) toto neudělali, je věc na delší debatu, ale základem je léty ověřená praxe, že není-li schopen poptávku uspokojit legální trh, udělá to trh (potenciálně) nelegální (nebo to také udělat nemusí, pokud to nejde, nebo pokud nechce). Tím samozřejmě nechci onen (potenciálně) nelegální trh obhajovat, jen naznačuji, kde má zábavní průmysl mezery a kde by měl očekávat patřičné reakce. Až se zdá, že zábavní průmysl s těmi reakcemi počítá, aby mohl „jít někomu po krku“ a nechat média formovat veřejné mínění (kdo si toho ještě nevšiml: mainstreamová média primárně neinformují, mainstreamová média primárně formují veřejné mínění). A tak si vyhlédne obětního beránka, který je snadným terčem, a pokusí se jej exemplárně potrestat (nebylo by to poprvé a výše vyčíslené škody jasně ukazuje, že zábavnímu průmyslu o nic jiného než o exemplární tresty nejde).