Pod označením iPaq si nejspíše pamatujete řadu PDA založených na procesoru ARM a Windows Mobile, které Compaq vyráběl od poloviny roku 2000 a z nichž se později pod taktovkou HP staly smartphony. Označení iPaq ovšem původně nepatřilo jim, dostaly jej, až když se ukázalo, že počítač, o němž bude dnes řeč, revoluci nezpůsobí.

To když Apple v roce 1998 představil iMac, revoluce to byla. Platformu Mac v globálních číslech sice skoro nikdo nepoužíval, systém Mac OS byl technicky už silně zastaralý, ale přesto se o novince všude psalo a to zejména ze dvou důvodů: fokusu na internet a odhození starých portů. Compaq se domníval, že na to musí nějak zareagovat a světlo světa spatřil iPaq.

iPaq je tzv. legacy-free PC, tedy minimálně v jedné z nabízených konfigurací, v níž má pouze integrovaný ethernet, VGA výstup, zvukový vstup a výstup (vepředu i vzadu) a pět USB 1.1 portů (dva vepředu, tři vzadu) a nic víc. To vše v designovém micro-toweru, který je chlazen pomocí komínového efektu a vystačí tak s jediným ventilátorem - ve zdroji. Počítač je tak nejen velmi kompaktní, ale i tichý - podobný způsob chlazení má i (stále ještě aktuální) Mac Pro.

Výpočetním srdcem počítače je Pentium III ve variantě E, dle toho, co se mi porůznu podařilo vypátrat, bylo dle doby a konfigurace taktováno od 500 do 1000 MHZ. Je-li to pravda, pak mám nejslabší variantu, ale nikdy mi to v ničem nevadilo. Použitý čipset i810E limituje velikost osazené paměti na 512 MB ve dvou PC-133 SDRAM DIMM modulech, při pokusu osadit více se počítač vůbec nezapne. Na moduly je navíc poměrně dost háklivý, jen tak něco v něm neběží, pokud se mu nějaký modul nezdá, prostě ho nevidí.

Compaq se neodvážil být tak radikální, jako v té době Apple, ostatně tou dobou měl pravděpodobně více zákazníků a musel tak pokrýt mnohem širší chutě. Výsledkem bylo nejen to, že stroj existoval i ve variantě s legacy porty – tj. PS/2, sériovým a paralelním, ale také to, že si nedovolil jen tak opustit disketovou mechaniku. Výchozí CD-ROM tak není přidělaná napevno, ale ve standardní notebookové hot-swap šachtě a lze ji vyměnit právě za disketovku.

Na rozdíl od iMacu iPaq také neintegruje vše do monitoru, volbu zobrazovadla nechává na majiteli, což se s odstupem dvaceti let jeví jako moudré - i dnes lze snadno sehnat externí zobrazovalo s poměrem stran 4:3 nebo 5:4 a VGA vstupem a integrovaná grafika od Intelu ho pravděpodobně zvládne nějak obsloužit. Repasovat vysloužilé CRT v iMacu je proti tomu prakticky nemožné.

Uživatelsky snadno vyměnitelné části jsou disk a paměti. Pro přístup k nim stačí stisknout na horní straně pravou plastovou bočnici, tak se vyklopí, oddělí a přímo pod ní už jsou otvory k oběma komponentám, v případě pamětí překryté kusem plechu s jedním šroubem, disk je pak přišroubován ve vertikální poloze šrouby čtyřmi.  Dál už není přístup až tak snadný, zaexperimentovat si s výkonnějším procesorem mi nikdy nestálo za boj s letitými a zkřehlými plasty. Ostatně jak ukážu hned v další kapitole, výkon jsem nikdy navyšovat nechtěl a to ze zcela konkrétních důvodů.