Jsou lidé, kterým stačí školní sraz jednou za deset let. Jsou lidé, kteří se i po základní, střední či vysoké škole vídají pomalu denně a tak jsou neustále v kontaktu. Někde mezi tím jsme pak my ostatní, kteří - v našem případě které - se sejdeme alespoň jednou za rok. Mám to štěstí, že mám tři báječné kamarádky, se kterými jsme v pravidelném kontaktu, ač nás nakonec osud rozvál po velké části České republiky. Díky bohu za internet, můžeme si kdykoli popovídat a nestojí to peníze za poštovné. To je na 21. století krásné. Ale abych příliš neodbočovala, povídání po Skypu nám nestačí, a tak se jednou za rok sejdeme, jak se tak říká, IRL.

Naše životy se vyvinuly určitým způsobem a je i zajímavé pozorovat, jak to ovlivnilo výpočetní techniku kolem nás. Kamarádka A - říkejme jí třeba „Alžběta“, nakonec přeci jen po střední škole pokračovala na VŠE a po škole se uchytila v jedné reklamní agentuře. Je to možná až příznačné, ale v restauraci nám ukázala nový Macbook Air (její Apple iPad jsme znaly už z loňska). Po konfiguraci jsem se nepídila, jen vím, že uvnitř je nějaký dvoujádrový Intel a SSDčko.

Jedno musím Applu nechat, to zařízení vypadá krásně a když jej vezmete do ruky, je to z hliníku ukovaná radost. Tedy až do chvíle, než vám začnou vadit ostřejší okraje a ten chlad, který z hliníku jde, ale Alžběta říkala, že se na to dá zvyknout. A v její reklamní agentuře nic jiného než Apple ani nepřipadalo v úvahu, na zákazníky prý působí lépe, když vidí svítící nakousnuté jablíčko na hliníkovém víku. Inu, možná na tom něco bude.

Prostředí Mac OS X je kapitola sama pro sebe, já na něj jasný názor nemám, nikdy jsem jej neměla k dispozici na tak dlouho, abych si mohla zvyknout a skutečně říci, jestli mi připadá horší nebo lepší. Co se mi občas na tom Alžbětině počítači zdálo, že ne vždy reaguje s takovou svižností, jakou jsem si s Apple spojovala. Ale možná je to tím, že jsem ze svého desktopu zvyklá na něco jiného. Každopádně Alžběta za poslední dva roky definitivně zběhla z Windows světa k Applu. Říká, že jí to vůbec netrápí, na Macbooku jí běží vše co potřebuje a chce, obsluhuje se to celé dobře a zvykla si rychle.

To „Barborka“ (kamarádka B) je úplně jiný kalibr. S Linuxem začala koketovat snad ještě o chvíli dřív než já a narozdíl ode mě se nakazila nejhorší formou. Takže posledních asi 10 let pracuje jako administrátorka v jedné velké firmě, kde se stará o linuxové systémy, a doma na desktopu používá Gentoo. Ale Barborka byla vždycky taková extremistka, na Mandrake ji nejvíc vadilo, že se pořád čeká na nějaké balíčky, místo aby si to člověk zkompiloval přímo ze zdrojáků. Takže Gentoo byla jasná volba, byť jen pro ni. Manžel prý používá Arch (jejich domácnost tvoří jedna linuxová administrátorka a jeden programátor). Barborka si sebou do restaurace nevzala žádný supertenký notebook či tablet, říkala že si už dva roky vystačí se svým středně drahým smartphonem s Androidem a na čtení knih má Kindle. A dokud prý obě zařízení budou fungovat (asi jsme vypadaly opravdu divně, obvykle číšník v restauraci asi nečeká debatu o bezolovnatých pájkách, když nese jídlo čtyřem holkám :-), nemá důvod vůbec sledovat, co za novinky přichází na trh. S Barborkou jsme si fakt hezky popovídaly, divila se ale, proč ještě používám Mageiu, když se dají najít jiné RPM distribuce s širší základnou balíčkářů. Ale ona je prostě pragmatičtější než já.

Se stejně pragmatickou kamarádkou C (říkejme jí „Cecilka“) to měl osud jednoduché. Cecilka se už někdy koncem základní školy rozhodla, že chce dělat to, co její maminka, tedy být učitelkou. A naštěstí dnes to jde s informatikou spojit, takže ji nakonec učí na druhém stupni základní školy. Bohužel jsem se jí nezeptala, jestli je to nějaké nařízení, ale na jejich škole zkrátka používají Windows a Microsoft Office. Takže výuka probíhá na nich. Cecilka párkrát zkoušela třeba i zájmový kroužek zaměřený na open-source, ale prý ze strany rodičů nebyl zájem a vedení školy dalo jasně najevo, že se preferuje nenarušovat zajeté koleje pokud možno ničím. Tak aspoň dělá to, že na začátku školního roku vždy dětem v 7. třídě rozdá Live CD s 32bitovým Ubuntu a první dvojhodinu si s nimi povídá o open-source a o tom, co jim může dát.

Většinou prý ani nevědí, že něco takového existuje. Pro většinu těch 12letých dětí je poznání, že po zapnutí počítače se nemusí objevit logo Windows a ten konkrétní sytém se Start lištou, novinkou. Ale naštěstí jen pro většinu, určitá část dětí, zejména chlapců, prý o Linuxu ví. Většinou je ale reakce na Ubuntu pozitivní a co je zajímavé, víc pozitivních reakcí je od doby, kdy Ubuntu přešlo na prostředí Unity. To mě samotnou překvapilo.

Cecilka ale jedním dechem dodala, že zatím neměla od žádného ze svých žáků odezvu v tom smyslu, že by přišel a řekl, že díky ní už doma nepoužívá Windows, ale Linux. Na to je ale zatím brzy, tuhle věc dělá teprve 3 roky, takže těm nejstarším je teď 15, možná 16 let a mají obvykle jiné starosti, než filosofii kolem otevřenosti operačních systémů. Ale pozitivní efekt prý vidět je, díky téhle praktické ukázce, kdy si děti samy doma vyzkoušejí Ubuntu, rychleji a lépe pochopí skutečnost, že operační systém je jen jednou částí celku, která může být změněna. Uvědomí si třeba i rozdíly mezi Androidem a iOS, které ty různé multiplatformní systémy jako facebook či Angry Birds celkem efektivně stírají a jsou pak i o něco otevřenější při dalších hodinách informatiky. A nakonec i to, že třeba i jejich obyčejný levný mobil také používá nějaký operační systém. Začnou prostě uvažovat trochu jinak. Samozřejmě ne všechny, informatika zajímá asi tolik 12letých dětí jako matematika nebo občanská výchova, v tom si nedělej iluze, dodala nakonec Cecilka.

Bylo to fajn se zase s holkama vidět. Letos nás čeká ještě jedno setkání, takový „opožděný sraz po 10+ letech“ od střední školy. Tam už samozřejmě dojde na obvyklé věci jako manžele, manželky, fotky dětí a tak podobně. Těším se, ale přeci jen méně než na tohle naše každoroční setkání. Snad nám to vydrží i nadále, protože představa jak za 50 let sedíme v restauraci, staré babky v důchodu, a číšník marně maskuje vyděšený výraz ve tváři vyvolaný naší debatou o bezolovnatých pájkách, mi kreslí na tváři úsměv…

---

Další díly Aniččina seriálu:

• 4.5. 2013 … 1x08 - Kde budeme za pět let?
• 27.4. 2013 … 1x07 - Vive la France, už potřetí
• 20.4. 2013 … 1x06 - Deset vlastností ideálního prohlížeče fotografií
• 13.4. 2013 … 1x05 - Když se ajťačky sejdou (tento díl)
• 6. 4. 2013 … 1x04 - Je to opravdu xenofobie, nebo jsme jen tak líní?
• 16. 3. 2013 … 1x03 - Balíčku, balíčku? Kdepak jsi?
• 9. 3. 2013 … 1x02 - Microsoft a jeho „uzavřená linuxová distribuce“
• 2. 3. 2013 … 1x01 - Jak vlastně začne holka nosit smoking?