Odchody mozků

NASA na přelomu 60. a 70. let také čelila potenciální hrozbě odlivu lidí. Nemalá část zkušených techniků, inženýrů, ale i manažerů, byla v NASA již od dob projektů Mercury a Gemini a program Apollo vnímali jako završení své kariéry. Nakonec se žádný extrémní odliv nekonal, ostatně třeba Gene Kranz zůstal v NASA (letový ředitel během programů Gemini a Apollo, řídil přistání Apolla 11 na Měsíci, stejně jako krizový let Apolla 13) až do roku 1994, kdy se podílel v řídícím středisku na extrémně úspěšné misi STS-61, první servisní k Hubbleovu teleskopu.

Vraťme se ke Spiro Agnewovi. Jeho jednání s Thomasem Painem se nesla v popsaném duchu. Agnew měl dojem, že NASA chce v těžkém období urvat z federálních peněz zbytečně velké sousto a jeho idea byla taková, že USA postaví raketoplán a hned potom mohou vyrazit k Marsu. Paine ale trval na pořádné velké orbitální stanici jako potřebném mezistupni k takovým letům a tudíž požadoval navýšení rozpočtu NASA z 3,7 miliardy na 6 až 8 miliard dolarů. Toto navýšení ale NASA nedostala a tak Paine v roce 1970 odchází (Paine se nechtěl podílet na projektech, které se mu nelíbily a schválený koncept bez orbitálních stanic byl takovým).

Noví lidé a krušná 70. léta

Na jeho místo nastupuje George Low. Ten se v NASA mimochodem vedle raketoplánu podílel i na projektech stanice Skylab a Apollo-Sojuz (jeho syn George David Low byl astronautem, účastnil se misí STS-32, STS-43 a STS-57). Právě Low v roce 1970 přizval do NASA Dalea Myerse a o rok později Jima Fletchera (o obou ještě bude řeč). Myers spolu s Lowem vypracovali přehled toho, co se kolem pilotovaných letů děje a co reálně NASA hrozí, až nakonec zjistili, že se všemi škrty a atmosféře po dobytí Měsíce (splněn cíl JFK, předstiženi Sověti, politické vítězství tedy v kapse a tudíž výrazně nižší politická vůle pokračovat) reálně hrozí, že NASA přijde o pilotované lety úplně. Bylo nutné s tím něco udělat a pilotované lety zachránit. Přijít s něčím, co nejen udrží NASA a její astronauty ve hře, ale také bude investicí pro léta budoucí (tedy nikoli nějaký krátkodobý projekt).

Když poskládáme všechny dílky skládačky dohromady, je pak víceméně logické, že v "masomlejnku", jímž NASA na přelomu 60. a 70. prošla, vyšel vítězně právě a jen Space Shuttle. Ovšem opět připomeňme, že v kontextu optimistických předpokladů z hlediska doby vývoje a nákladů jak na vývoj, tak provoz raketoplánů.

Idea byla velice jednoduchá: když máte opakovaně použitelný stroj, jsou vaše náklady výrazně nižší, protože v podstatě platíte jen palivo a údržbu, nikoli neustálé stavění jednorázově použitelných lodí. Stejně tak se očekávalo, že raketoplány budou schopny uskutečňovat až 150 letů ročně (!), což se z dnešního pohledu jeví jako úsměvné. Jen pro porovnání, za roky 2008-2009-2010-2011 uskutečnily raketoplány 4-5-3-3 lety. Vůbec celkový součet letů raketoplánů je menší než číslo 150, což jasně ukazuje, jak neuvěřitelný optimismus kolem možností opakovaně použitelného stroje na přelomu 60./70. let panoval.

Co vše bylo zrušeno

Ujasněme si ještě, co vše z plánů NASA pro dobývání vesmíru pilotovanými lety, bylo nakonec zrušeno.

• mise Apolla: na Měsíci přistálo 6 misí, z toho úvodní byly v podstatě takové "oťukávací". Zejména Apollo 11 mělo jako hlavní úkol "přistát, vzít pár kamenů a hned je naložit" pro případ, že by se něco po… a bylo třeba hned odstartovat. Cokoli dalšího byl v podstatě bonus. Současně první mise letěly po dráze volného návratu, kdy sice pokud by během letu k Měsíci nastaly potíže, loď by se sama gravitačními vlivy vrátila k Zemi, ale tím byl silně omezen výběr lokací pro přistání, hlavně o ty zajímavé. Na zajímavá místa mířily až pozdější mise (zejména se cení ty, které byly vybaveny vozítkem) a slibné lokace se plánovaly i pro Apollo 18 a další. Na ty již bohužel nedošlo, prakticky se tak na Měsíc podívalo pouze 11 astronautů (tj. převážně piloti a vojáci, byť někteří s doktorátem), ale pouze jediný geolog, Harrison Schmitt. Jedni říkají, že je to obrovská škoda a po miliardách investovaných do programu Apollo se prostě ještě "těch pár miliónů" pro Apollo 18 a 19 najít v rozpočtu mělo, jiní zase říkají, že kdyby program Apollo pokračoval, nakonec by k nějaké tragédii (k níž mělo blízko Apollo 13) došlo a NASA by tím velmi utrpěla do budoucna.
• nosiče Saturn 1B a 5: spolu s Apollem skončil i vývoj a provoz nosných raket.
• Skylab 2: druhá, vylepšená generace orbitální stanice nebyla nikdy realizována.
• Command/Service Module: za své vzal pochopitelně i velitelský/servisní modul z misí Apollo
• orbitální stanice s trupem o průměru 9 metrů: slovo stanice je zde myšleno v množném čísle. V plánu bylo víc těchto stanic, nedošlo na žádnou.
• jaderný pohon pro mise k Měsíci a Marsu: využití jaderné technologie pro pohon bylo zvažováno na obou stranách železné opony, však i Sověti testovali letadla na jaderný pohon, oba nepřátelé nakonec vyvinuli jaderné ponorky a počítalo se i s nosnými raketami nesoucími stupeň s jaderným pohonem.
• program letů na Mars: v plánech zněl rok 1983, realita o téměř tři desetiletí později je trochu jiná.

Spolu se škrty v projektech byla patřičně krácena i pracovní místa, ze 400 tisíc lidí podílejících se na Apollu na následných 150 tisíc.