NASA v období programu Apollo

Apollo byla vrcholná část vesmírných závodů. Když se president Kennedy v květnu 1961 rozhovořil o plánu dostat do konce desetiletí člověka na Měsíc, měli za sebou Američané pouze 15minutový suborbitální let Alana Sheparda. V únoru 1961 byl do čela NASA jmenován James Webb (1961-1968), za jehož "vlády" tak proběhly jak všechny pilotované mise projektu Mercury (ten v podstatě ukázal, že jsou Američané schopni létat na orbitu), tak Gemini (manévrování, EVA, setkání lodí na orbitě a vše další potřebné pro program Apollo). Program Apollo nakonec skončil úspěchem, nicméně jak dodává pozdější šéf NASA Dale Myers (1986-1989), Webb byl člověk, který nehleděl do budoucna. Během programu Apollo se plně soustředil na dobytí Měsíce a jednotlivé mise k němu, ale do vzdálenější budoucnosti nehleděl. Nekladl si otázku, co bude dělat NASA po Apollu, jaké jsou další cíle agentury, chtěl mít všechny možnosti otevřené.

  

Každopádně ještě v dobách, kdy NASA vedl právě Webb, se postupně rodily ony megalomanské plány. Postupně ale příšlo vystřízlivění, ostatně vláda po desetiletí štědrého financování NASA (v době programu Apollo šlo do NASA v přepočtu na dolary roku 2007 zhruba 2× tolik peněz co dnes, přesněji pak až 4,41 % federálního rozpočtu, dnes je to s bídou 0,6 %) seškrtala i mise Apollo, takže se nakonec na Měsíc podívalo pouze šest posádek. Předposlednímu Apollo 16 velel John Young, o kterém si v souvislosti s raketoplánem ještě popovídáme (velel vůbec první misi STS-1). Když Young s Charlesem Dukem pobíhali po Měsíci a sbírali kameny, kongres zrovna hlasoval o rozpočtu NASA, od nějž se odvíjelo i schválení notně seškrtaného megalomanského projektu, z nějž nakonec zbyl právě jen ten raketoplán.

Kterak NASA vystřízlivěla

Ještě pár slov k oněm megalomanským plánům. NASA skutečně pracovala s myšlenkou několika komplexů ve vesmíru. Pro orbitu Země se výhledově počítalo se dvěma velkými stanicemi pro 12člennou posádku každá. Stejně tak byla v myslích projektantů 12členná orbitální stanice pro Měsíc a trvalá lunární základna, přičemž na všech by se pravidelně točily posádky. Tím, co vedle raketoplánu z megalomanských vizí zbylo, byla menší stanice Skylab vybudovaná "z pozůstatků Apollo". Ve vývoji byl i pokročilejší Skylab 2, ale i ten byl nakonec zrušen.

V době, kdy se o těchto věcech rozhodovalo, seděl v Bílém domě Richard Nixon. Jeho vicepresident Spiro T. Agnew po jednáních vedených mimo jiné s Thomasem Painem (šéf NASA od března 1969 do září 1970) rozhodl o rozdělení na dva dílčí projekty:

• "All inclusive" zahrnují vše možné a myslitelné
• "Space Shuttle + plány pro mise na Mars

Již tehdy se začalo rodit rozhodnutí, že pro případné mise na Mars nejsou potřeba nějaké stanice na Měsíci či obíhající kolem něj. Je třeba "pouze" ověřit možnosti dlouhodobého pobytu člověka ve vesmíru, ať již z hlediska technologií, nebo biologické stránky. Na to je potřeba (resp. postačí) mít orbitální stanici kolem Země a následně pro bezproblémové dodávky posádek a materiálu také opakovaně použitelný transportní systém.

Poměrně dlouho totiž NASA i další nezávislé agentury, které pro ni některé aspekty nezávisle prověřovaly, vycházela v propočtech z mylných předpokladů. Na základě zkušeností z Apolla a úvahy, že "na Měsíc jsme to zvládli, na orbitu Země to bude přece jednodušší", to vždy v analýzách vypadalo na relativně jednoduchou záležitost. Od raketoplánu se nechtělo, aby zvládal extrémní manévrování případně velký dolet na orbitě, prostě by byl "vystřelen" ze Země na příslušné místo na orbitě, tam provedl nakládku/vykládku, případně nějaké ty opravy, EVA atd. a zase po nějaké době vyrazil domů.

Zatímco, jak již zaznělo, měla NASA v 60. letech k dispozici poměrně štědrý rozpočet (z dnešního pohledu), na počátku 70. let začal být velmi krácen. Z 6 miliard v roce 1966 tak NASA byla v roce 1970 najednou na 3,7 miliardy, přičemž rozpočet na pilotované mise byl zkrácen z 3 na 1,7 miliardy dolarů (asi bychom měli zmínit, že NASA vedle pilotovaných misí zajišťovala a zajišťuje i hromady dalších, zejména věci kolem družic, teleskopů atd.).

Na přelomu 60. a 70. let byly USA uprostřed Vietnamské války, president Johnson se snažil tlačit více na sociální politiku (ještě stále, téměř 200 let po vzniku Ústavy, bylo období rasové segregace) a ani po něm nastoupivší Nixon nebyl zrovna člověk, který by byl znám silnou vášní pro NASA. Momentem, kdy byl raketoplán málem pohřben ještě na rýsovacím prkně, byla chvíle, kdy jeden ze senátorů navrhl zrušit program Space Shuttle zcela a následné hlasování dopadlo 50:50, přičemž nakonec se štěstěna o malilinko přiklonila k jeho pokračování.