Jako poslední došlo na zkoušku, co s chladící vlastností této trubky udělá voda. Ta má sice značně menší tepelnou vodivost než měď (ve vodních chladičích je tato vodivost uměle podpořena její cirkulací, což se zde nekonalo), ale přeci jen by to mělo být lepší než prázdná trubka se vzduchem.

Do heatpipy byla tedy nalita voda a proveden pokus o zapnutí počítače. Dlužno dodat, že po novém nasazení chladiče na procesor (řezat Vanessu nasazenou na procesoru nedělalo dobrotu, s deskou to moc cloumalo, i když jsme se ji snažili držet – a do svěráku se chladič namontovaný na desce v benchtable upíná blbě).

Přítomnost screenshotu říká, že náběh Windows se tentokráte povedl, ale žádná sláva to tedy není. Procesor throttluje prakticky i v klidu při sebemenší zátěži, teplota se pohybuje kolem 70 ℃. V zátěži je to pak naprosto jasné, throttluje se trvale a teplota stoupá. Podařilo se ji vyhnat až na 95 ℃, pak byl test ukončen a byla snaha dostat procesor do klidu tak, aby přestal throttlovat. Protože to trvalo déle, počítači jsme nevěnovali pozornost. Ten se ale nakonec stejně sám vypnul. Zřejmě opět na přehřátí poté, co se ohřála i voda.

Voda tedy nestačí a je otázkou, zda by pomohlo vyplnit celou trubku mědí. Skoro bychom si tipli, že nikoli, že heatpipe je co do spotřebovaného materiálu řešení nejen levnější, ale i značně účinnější, neboť vlivem vypařování kapaliny dochází v podstatě k aktivnímu ochlazování nejteplejší části trubky (tedy tam, kde žhaví procesor), zatímco tlustá měděná tyč by chladila pouze pasivně a ještě jen do té doby, než by se celá ohřála. Rozhodně je zásadní rozdíl v chlazení mezi prázdnou měděnou trubkou a toutéž trubkou aplikovanou do podoby heatpipe.