Magnetooptický záznam se používá už hezky dlouho, od roku 1984 (první produkty byly komerčně uvedeny v roce 1985). Původně šlo o média pouze jednou zapsatelná, až později se přidala možnost přepisu. My se díky jednomu z našich čtenářů dnes podíváme na pokročilejší stádium této technologie, kdy médium mělo kapacitu až 2,6 GB (maximum v magnetooptice bylo/je 9,2 GB). Pozor na to, že média jsou oboustranná, takže se udávaná kapacita vždy dělí mezi dvě strany, které jsou na sobě datově nezávislé (podobně je to s oboustrannými DVD).

Magnetooptický záznam jako takový funguje na bázi dvou způsobů práce s daty na médiu, jak vyplývá z názvu: magnetického a optického, lépe by bylo říci světelného. Čtení probíhá pomocí laseru podobně jako v případě tradičních optických mechanik (vypalovaček, ať už CD, DVD nebo novějších), i když na jiném principu (nehlídají se pity a landy, ale magnetická polarita). Při zápisu pak vstupuje do hry i magnet (přesněji elektromagnet), jemuž asistuje laser.

Princip magnetooptického záznamu spočívá v použití velké nepohyblivé magnetické hlavy (je to velký elektromagnet pokrývající celý „užitný poloměr“ média) a pohyblivé optické hlavy. Laser v magnetooptice však nemá za úkol data vypalovat, ale připravovat médium pro magnetický záznam.

Záznamová vrstva je z magneticky stálého feromagnetického materiálu (obvykle TbFeCo – směs terbia, železa a kobaltu, někdy je tam i gadolinium). Magnetická orientace patřičných míst (tzv. domén) se mění tím, že laser toto místo zahřeje na tzv. Curieovu teplotu (v případě TbFeCo i GdTbFeCo je to 200 ℃). To je taková teplota, která způsobí ztrátu feromagnetických vlastností takto zahřátého materiálu, takže na daném místě lze snadno změnit magnetickou polaritu. O to se stará zmíněný elektromagnet, který, přestože překrývá celou šířku záznamové části disku, ovlivní pouze příslušné zahřáté místo (nezahřátý zbytek média je vůči vnějším magnetickým vlivům odolný). Toto místo po poklesu teploty pod onen kritický bod (Curieovu teplotu) zůstává opět magneticky stabilní a uchovává si nově získanou polaritu. Tak se v zásadě rozlišuje zápis logických jedniček a nul (podobně jako na pevném disku). Trvanlivost záznamu se udává v desítkách let (obvykle 30 let).

Magnetooptika - zjednodušený nákres

Kdybychom si to chtěli připodobnit k pevnému disku, tam je pouze magnetická hlava, která musí být dostatečně malinkatá, aby ovlivnila pouze žádané místo. Navíc lze magnetický záznam na pevném disku měnit relativně snadno cizím magnetickým polem, zatímco záznam na magnetooptickém disku je vůči tomu odolný. V magnetooptické mechanice je magnetická hlava, dá-li se to tak vůbec nazvat, skutečně hodně velká, pokrývá celou šířku záznamové části média. Kdyby bylo médium z magneticky nestabilního materiálu, ničila by na něm všechna data prakticky při jakémkoli pokusu o zápis.

Čtení probíhá v magnetooptice pouze optickou cestou, tedy za pomoci laseru (zatímco v pevném disku čte opět magnetická hlava). Využívá se magnetooptického Kerrova efektu, kdy laser vysílá na médium polarizované světlo, které se od magnetických domén odráží s polaritou závislou na magnetické orientaci těchto domén. Podle polarity odraženého paprsku mechanika zjišťuje magnetickou orientaci domén, takže je takto schopna rozlišit logické jedničky a nuly. Magnetooptický záznam, i čtení, jsou tedy zcela bezkontaktní, stejně jako u klasických vypalovaček (naproti tomu u pevného disku ke kontaktu hlavičky a plotny občas dochází, možná častěji, než si myslíte ;-).

Samotné médium je uložené v cartridgi (tedy vlastním pouzdře) podobně jako první DVD-RAM nebo nedávno též námi retro-testované PD. Na rozdíl od CD/DVD/… má magnetooptický disk v průměru 13 cm (CD má 12 cm) a je tlustší, protože je oboustranný. Obě strany jsou stejně jako u oboustranného DVD datově nezávislé, to znamená, že se disk chová v podstatě jako dvě média slepená zády k sobě. Na jedné straně tak máte nahráno něco jiného než na druhé. Když se řekne třeba 2,6 GB per cartridge, znamená to, že na každé straně je 1,3 GB. Právě 2,6GB médium je největší, které si v dnešním retro-testu vyzkoušíme. Nejmenší testované médium bude mít poloviční kapacitu, což je zhruba 650 MB na každé straně (neboli se kapacitou dost podobá CD). Máme tu dokonce i 1GB médium (500 MB na každé straně), ale to nám mechanika odmítala detekovat (obě strany odmítala stejným způsobem). Rozebereme si ho a ukážeme na videu.