Když se na to náhodou někdo zeptá, obvykle uvádím, že můj první Linux byl RedHat 6.1 Cartman z podzimu 1999. To je sice pravda, pořád si pamatuju jak jsem ho v jednom jindřichohradeckém knihkupectví našel v regálu s počítačovou literaturou, prolistoval přiloženou brožuru a hned ho nadšeně za týdenní kapesné koupil. Až tak moc jsem ho ale nepoužíval, byla to spíše série více či méně úspěšných pokusů o proniknutí do úplně nové části počítačového světa, což bylo v době předgooglové o chlup těžší než dnes.

První pokus o instalaci odpravil na tehdejším rodinném PC celý systémový oddíl s Windows 98, naštěstí ještě nebylo tolik dat, o které bychom tím přišli - fotilo se na kinofilm a filmy se sledovaly zejména na VHS kazetách, v počítači tak nebylo nic důležitého. Druhý pokus už dopadl lépe, ale zase se ukázalo, že nejsem schopen nastavit grafiku tak, abych z ní vymáčkl víc než 640x480 v 16 barvách, což už mi tenkrát moc neimponovalo. Zkoumal jsem chvíli taje shellu a pak jsem se vrátil k Windows 98 s názorem, který si na Linux (nejen) tou dobou udělala spousta lidí - zajímavé, ale zatím nepoužitelné. Po pár měsících se mi ale do ruky dostalo říjnové číslo časopisu Chip a do mechaniky jeho přílohové CD. A tam byl WinLinux 2000.

WinLinux 2000 byl produkt té krásné doby přelomu století, kdy se věřilo, že alternativní operační systémy mají šanci dobýt desktop. Tenkrát nejen linuxoví optimisté tvrdili, že Windows 9x se už dávno přežily, Windows NT ještě nebyly ve formě pro běžného domácího uživatele a tak se logicky nabízela třetí cesta a tou měl být právě Linux. Běžný kancelářský uživatel (=nepařan) už tou dobou klidně mohl Linux používat: StarOffice uměly běžné kancelářské operace s textem, čísly a prezentacemi (s úřady, dodavateli, konkurencí i zákazníky se ještě komunikovalo převážně papírově, takže když si firma sama nevytvořila peklo mixováním prostředí, mohla klidně fungovat jen na StarOffice a neřešit nějaké nekompatibility), Netscape 4.7 tou dobou byl ještě konkurenceschopný prohlížeč, digitální hudbu bylo jak přehrát a našel se i Solitaire. Nadcházející století prostě mělo být stoletím Linuxu.

(Animace, stačí kliknout!)

Co už se ale tenkrát vědělo je, že běžný uživatel si nezvládne Linux nainstalovat. Bylo mi tehdy sice jen sedmnáct, nicméně s počítači jsem už řadu let denně dělal, programoval jsem minimálně na základní úrovní v několika jazycích, na gymplu jsem vedl večerní kurz používání počítačů pro pedagogy, ale vyloudit z RedHatu 6.1 stejně barevný desktop jako z Windows 98 jsem prostě s dostupnou dokumentací nezvládl. Takových jako já, nebylo asi málo a proto vznikl WinLinux 2000. Ten zbavoval uživatele nutnosti rozumět instalaci Linuxu a jeho základní konfiguraci a tím odstraňoval největší bariéru pro příchod nováčků. Instaloval se totiž z prostředí Windows, běžným windowsovým instalátorem, stejně jako jakákoliv jiná aplikace.

Celý systém se instaloval do jednoho adresáře na oddíle se souborovým systémem FAT16 nebo FAT32, tj. na stejný disk jako Windows. Nad tímto adresářem byl pak pomocí ovladače UMSDOS simulován běžný linuxový filesystém. Detekce hardware a jeho základní konfigurace proběhla automaticky v rámci instalace, domnívám se, že instalátor měl pro podporovaný hardware mapování mezi názvem ve Windows a ekvivalentem v Linuxu a pokud našel něco co znal, jednoduše přiřadil odpovídající položku. Pro uživatele to celé znamenalo, že jen několikrát klikl na Next a měl na disku linuxovou distribuci. Distribuci, kterou spustil z nabídky Start a kdykoliv ji mohl odinstalovat tak, jak byl zvyklý u běžného software. Také se nemusel dlouze zamýšlet nad výběrem grafického prostředí či aplikací: WinLinux 2000 měl prostředí jen jedno - KDE a kromě již obsaženého software tam šel doplnit pouze kancelářský balík StarOffice (který měl ovšem univerzální instalátor, takže šel doplnit do jakéhokoliv Linuxu a nebyla to vůbec zásluha autorů WinLinuxu).

Tenkrát mi na počítači zafungoval skvěle. S výjimkou softwarového winmodemu rozeznal všechen hardware, sám nastavil rozlišení obrazovky a já měl možnost se v něm naučit základní operace, než jsem po dalším půl roce někde sehnal instalační CD s Mandrake Linuxem 7.2, což byla moje první linuxová distribuce, z níž jsem už do Windows (narozdíl od zbytku rodiny) bootoval jen minimálně. Shodou okolností jsem nedávno dostal tlustý štos CD příloh časopisu Chip a hned první z nich opět obsahovala WinLinux 2000. Rozhodl jsem se proto si jeho instalaci opět zkusit.