Když byl v roce 1990 z Apple odejit jeden z klíčových manažerů, Jean-Louis Gassée, založil vlastní společnost Be Incorporated, jejímž cílem bylo vytvořit to, čeho se už tou dobou u Apple nedostávalo: stabilní operační systém s preemptivním multitaskingem, ochranou paměti a schopností běhu na více procesorech najednou. V původních plánech byla i produkce vlastního počítače, ale když se brzy ozvali výrobci legálních klonů PowerMacintoshe, že by měli zájem systém nabízet na svém železe, zaměřilo se Be, Inc. čistě na software a hardware pustilo k vodě.

V polovině devadesátých let se u Apple stále plácali s tím, jak vyřešit svůj systémový problém, BeOS už se tou dobou měl čile k světu a tak když v Cupertinu padlo rozhodnutí nový MacOS někde pořídit, Bylo Gasséeho dítě jedním z horkých kandidátů. Bohužel otec nebyl asi úplně jednoduchou osobností, podcenil vyjednávání a Apple raději pořídil produkt jiného svého bývalého zaměstnance, jistého Stevena Jobse i s jeho společností NeXT, Inc.

Netrvalo dlouho, Steve Jobs se v Apple dostal zpět do čela, zařízl prodej klonů a BeOS ztratil své hlavní odbytiště. S pomocí Intelu rychle vznikla verze pro běžná PC, ale vstoupit na trh, kterému v té době již zcela bezkonkurenčně dominovaly Windows 9x a NT, se ukázalo jako zcela nemožné. Vrcholem uživatelské základny bylo mezi padesáti a sto tisíci počítačů s instalovaným BeOSem, což ovšem nemohlo společnost jako takovou uživit, zvláště byl-li pro osobní použítí systém zdarma. Proto nastalo jednání s další společností, která roky zanedbávala rozvoj vlastního systému a ujížděl jí vlak - s Palm Inc. Tentokrát k dohodě došlo, Palm koupil systém s celou společností, ale i zde se to celé zvrtlo. Palm se rozdělil na dvě samostatné společnosti - hardwarovou a softwarovou (PalmSource) a ač byl nový PalmOS 6 Cobalt založený na BeOS vydán už v roce 2006, tak si jej nikdy pro nová zařízení nelicencoval ani jeden výrobce, včetně samotného Palmu.

BeOS tím definitivně skončil, nicméně tou dobou už chvíli existoval projekt OpenBeOS, který se následně přejmenoval na Haiku a už čtvrt století směřuje k vydání otevřeného, zcela zpětně kompatibilního (v 32bit verzi i binárně) nástupce. I když je systém již velmi stabilní, funkční a podporuje i jistou množinu hardware (jak ostatně laskavý čtenář ví sám z informací, které se zde snažím tu a tam publikovat), stále je ve stádiu betaverze.

Jak už to tak u menších projektů operačních systémů bývá, problémy jsou zejména s doháněním vlaku hardwarového vývoje. Ani u tak rozšířeného systému, jakým je Linux, se nedá vždycky spolehnout na to, že když si koupíte nový notebook, vše poběží, jak má. U mnohonásobně menšího Haiku je to pak skoro jistota. Proto, ale nejen proto, vznikl VitruvianOS.

Jedná se o nový operační systém založený na linuxovém jádře, který pro svůj běh využívá i některé dalsí linuxové knihovny a komponenty, leč od této úrovně dál to má být systém zcela svébytný. Do jádra je doplněna sada vlastních modulů nazvaná Nexus, která do něj zavádí prvky real-time systémů, vlastní správu zařízení, monitoring souborových systémů a zejména pak interface mapující systémové zprávy BeOS na odpovídající volání v Linuxu. To vše by v plně dokončeném stavu mělo umožnit překlad aplikací pro BeOS/Haiku ze zdrojového kódu bez dalších úprav, tedy zajistit kompatibilitu na úrovni API.

Desktop a pár aplikací ve VitruvianOS. Zdroj: v-os.dev

Ačkoliv v nedávné době vydaná verze 0.3.0 je teprve první veřejná a za projektem stojí pouze tříčlenný tým, je již teď kompatibilita s Haiku/BeOS API na slušné úrovni, o čemž svědčí i to, že VitruvianOS má grafické rozhraní, které není založeno ani na X11 ani na Waylandu, ale je převzato (s úpravami) z právě z Haiku.

Hlavní vývojář, Dario Casalinuovo, na projektu pracuje od roku 2019 a v posledních letech jej několikrát od základu přepracovával. Přesto či snad právě proto, je VitruvianOS dle webu projektu prozatím relativně nestabilní, velmi nedodělaný, není určen k běžnému každodennímu použití a doporučuje se jej testovat pouze ve virtualizaci. Předpokládá se brzká opravná verze 0.3.1 a u verze 0.3.2 bude hlavním cílem, aby systém bylo možné sestavit v něm samotném. Usilovně se pracuje i na ARM a RISC-V verzích, ale ty pravděpodobně nebude možné očekávat ve stejné kvalitě jako x86_64 dříve než ve verzi 0.4.0.

Jelikož Haiku i VitruvianOS jsou systémy otevřené (zde pod hybridní licencí MIT/GPL), mohou navzájem využívat svůj kód a obohacovat se o novinky. Kterým směrem bude tento tok převažovat se teprve ukáže, VitruvianOS může kromě toho čerpat i z balíčků systému Debian, na němž je založen. V podstatě se dá říct, že jde o řešení pro ty fandy Haiku, které nebaví mít na počítači systém v dualbootu s Linuxem - jak velké je ale toto publikum lze jen těžko odhadovat.