Protože jsme s dříve testovaným zdrojem SilverStone Nightjar 400W tento test neprováděli, museli jsme to pochopitelně napravit, jinak bychom nemohli rozhodnout o ocenění (pokud si vzpomínáte, 400W Nightjar od nás dostal jednu hvězdičku a my se otevřeně přiznáme, že jsme Seasonic X-400 Fanless vzali na test s tím, že velmi pravděpodobně nějaké ocenění dostane, přičemž ve hře byla všechna tři). Protože o způsobu montáže není u tohoto zdroje v žádném prospektu či manuálu ani zmínka, namontovali jsme zdroj do skříně při preferenci možnosti přišroubování, tedy velkým chladícím blokem dolů (správně bychom spíše čekali, že by chladící blok měl směřovat vzhůru, ale ono je to asi v horní části skříně jedno, protože teplo stejně z vrchní plochy zdroje nemá kam unikat).

Stejně jako v případě Seasonicu jsme nejprve hledali nejteplejší místo a rovnou jsme šli po stejně velkém transformátoru, který nezklamal. Sondu jsme do zdroje zasunuli z boku tak, že byla zapíchnutá mezi transformátorem a teplovodivou gumovou vrstvou (v tomto zdroji je totiž na rozdíl od Seasonicu z transformátoru teplo odváděno na vrchní masivní hliníkový blok).

V PC tedy opět nastalo peklo. Dva WinRARy spolu s Unigine Heaven Benchmarkem zatěžujícím oba Radeony HD 3850/3870 vytvořily zhruba po hodině vytvořily mezi měřeným transformátorem a gumovým materiálem odvádějícím teplo „dolů“ na velký hliníkový blok teplotu vyjádřenou na displeji multimetru jako 67 ℃. Ze zdroje pronikalo dozadu příjemné teploučko, na děravé stěně se dala chvilku i udržet ruka (bylo tam něco málo přes 60 ℃). Teploty komponent uvnitř PC se trochu lišily od situace s předchozím zdrojem:

Grafiky se zahřály ještě o trochu více, což si můžeme vysvětlit dvojím způsobem: jednak test trval trošku déle než hodinu (zhruba hodinu a půl) a v neposlední řadě má tento zdroj přeci jen znatelně menší otvory pro průchod vzduchu, takže se teplo více drželo uvnitř. Protože je ale konstrukce zdroje jiná, nezahříval se tak moc jako SilverStone.

Další hodina klidu stále zapnutého počítače dostala teplotu na 50 ℃, teploty komponent vypadaly následovně:

Závěr zahořovacího testu je jasný: pasivně chlazené zdroje nepovažujeme obecně za zdroje určené do normálních sestav s cílem živit počítač se spotřebou sahající nad polovinu jejich schopností. Pasivně chlazený zdroj by se měl sice uchladit sám při pokojové teplotě volně položený neovlivňován teplotou komponent, které živí, což oba kousky ukázaly, že umí, nicméně zdroj zavřený s tím, co živí, v jedné bedně zkrátka potřebuje nemalý průtok vzduchu. To jaksi eliminuje jeden z důvodů, proč by si chtěl člověk pasivně chlazený zdroj koupit, tedy tichý provoz.

Můžete to tedy brát tak, že pokud budete živit sestavu s celkovou spotřebou do ~100 W v zátěži, kde bude většina komponent chlazena něčím tichým, nebo je nebude potřeba chladit vůbec (jako třeba SSD), pak pasivně chlazený zdroj své uplatnění najde. Můžeme pochopitelně také zmínit třeba scénář ideálního průtoku vzduchu hnaného jedním pomalejším větrákem a samozřejmě není o čem hovořit, pokud budete chtít takovým zdrojem živit desku s Atomem nebo Bobcatem. Na další využití jistě přijdete sami, v našem případě je pasivně chlazený zdroj využíván v benchtable, kde jej teplo generované napájenými komponentami nijak neovlivňuje a svou práci tak zdroj odvádí naprosto na jedničku.

Kdybychom měli říci, který zdroj zvládl zahořovací test lépe, vybírali bychom těžko. Silverstone Nightjar byl sice chladnější, což je dáno jeho konstrukcí, Seasonic zase umožňuje lepší průchod vzduchu skrze sebe. Seasonic tak měl jen tu drobnou nevýhodu, že z něj šel po zahřátí ne zrovna příjemný odér. Je samozřejmě možné, že jsme měli zvlášť „zapáchající“ vzorek, to se při jednom kusu stát může. Otázkou je, zda by šel zdroj na tomto základě reklamovat. Měli jsme nicméně pocit, že po několika dnech provozu ten „psíčuch“ slábl, možná by časem téměř odezněl, ne-li úplně (na druhou stranu klidně bychom jej nechali vyčichnout u prodejce v rámci 30denní lhůty na vyřízení reklamace ;-).