Vraťme se ještě o kousek zpět. V osmdesátých letech se o plasmy zajímala i IBM, tehdejší světový technologický gigant. V roce 1983 představila 19palcový oranžový informační displej, model 3290. Ten dokázal zobrazovat čtyři nezávislá terminálová okna (terminál IBM 3270). Avšak v důsledku tvrdého souboje s monochromatickými LCD se IBM v roce 1987 rozhodla svoji továrnu v New Yorku produkující plasmové displeje uzavřít. Když se to Larry Webber doslechl, nechtěl, aby „jeho sen“ o prakticky použitelných plasmových displejích umřel, vycítil šanci a založil společnost Plasmaco spolu s Stephenem Globusem a Jamesem Kehoem, bývalým IBM manažerem továrny na plasmy, kterou od IBM koupili. Od roku 1990 se Webber plně přesunul do Plasmaco, kterou od té doby vedl.

A jsme v létech devadesátých. Již v roce 1992 představila Fujitsu svůj 21palcový barevný plasmový displej. Jednalo se o hybrid založený na plasmové technologii vyrobené na Illinoiské univerzitě a NHK STRL (technické laboratoře NHK, japonské vysílací společnosti), který dosahoval vynikajícího jasu.

Vývoj LCD ale šel nezadržitelným tempem, plasma spíše zachraňovala situaci. V roce 1994 předvedl svůj barevný displej plně založený na vlastních plasmových technologiích i Webber, na výstavě v San Jose. Panasonic dostal zájem a připojil se k vývojovému projektu v Plasmaco, který v roce 1996 vedl k odkoupení firmy Plasmaco, její barevné technologie i americké továrny. Jinými slovy, trochu marketingově podbarvenými, Panasonic je vlastníkem původní plasmové technologie.

Ani Fujitsu ale neusnulo, v roce 1997 firma představila 42palcový displej o rozlišení 852×480 (jistě si toto rozlišení vybavíte z první generace plasmových TV, které se zde hojně prodávaly) s progresivním scanováním. Displej stejných parametrů představil i Philips, ten se i dostal do běžného prodeje za cenu 14 999 USD. Ve stejném roce prodej nastartoval i Pioneer (ten loni své působení na tomto poli ukončil).

Od tohoto roku lze považovat plasmové televize za běžný komerční produkt, jejich parametry se v uplynulých 11 letech zlepšovaly a nadále zlepšují. Posledním výdobytkem je 150palcová (úhlopříčka 3,81 m!) obrazovka vyrobená Panasonicem, která se objevila na CES 2008.

V roce 2004 odešel Larry Webber na odpočinek, ale loni se opět vrátil s jediným cílem: dále srážet spotřebu plasmových displejů.

V tomto století je ale totiž plasma opět stíhána svým odvěkým soupeřem, LCD displeji, a to na svém vlastním bitevním poli (displeje velkých úhlopříček). Ty se za poslední desetiletí značně zlepšily a dokáží soupeřit s plasmovými jak z hlediska úhlopříčky, tak z hlediska reakční doby. Zorné úhly či věrnost zobrazení černé a dosažitelný kontrast, to je otázka jiná, odvislá od konkrétního modelu, ale zase to zpravidla LCD dohánějí nižší spotřebou. Nebo snad ne? Poměrně nedávno se vyrojily špatně interpretované informace o tom, že evropští úředníci v rámci „zeleného honu na čarodějnice“ chtějí ukončit prodej plasmových TV na území EU. To je samozřejmě nesmysl a ve zbytku článku si jak tento aspekt, tak další srovnání LCD a plasmové technologie trochu podrobněji rozebereme.