Nejprve ale pár detailů o technologii samotné. Plasmové displeje dosahují velmi slušných hodnot intenzity osvětlení, udává se kolem 1 000 luxů i více. Pro srovnání, evropskými zákony definované osvětlení kancelářských prostor je 500 luxů, plné denní světlo (nikoli přímé sluneční) pak dosahuje 10 000 až 25 000 luxů.

Již dnes dosahovaná úhlopříčka (zmiňovaných 3,81 m) bezpochyby výrazně přesahuje HDTV potřeby běžných domácností, pochvalně se odjakživa hovoří o podání černé a současně má plasmový panel malou tloušťku zhruba 6 cm, včetně elektroniky to dělá méně než 10 cm.

Co se týče kontrastního poměru, dalšího důležitého aspektu pro televizory, pak plasmové displeje umí z principu své činnosti kontrast na úrovni 1 000 000:1. Sami jistě víte, kolik zvládne vaše LCD televize či počítačový monitor, ale pozor, srovnávejte základní hodnotu kontrastu, nikoli dynamickou. Dynamický kontrast není na LCD dosahován v rámci jednoho zobrazitelného snímku, ale jedná se o teoretickou hodnotu pracující i s rozdílnými nastaveními intenzity podsvícení LCD. Plasma dokáže svůj kontrast zobrazit v jednom okamžiku. Jeden pixel bude (téměř) zcela černý, zatímco ten o kousek vedle bude „zářit jako blázen“. Zde lze z pohledu příznivců LCD (nebo odpůrců plasmy, chcete-li) doufat jen v rychlé vyřešení všech zbývajících neduhů OLED technologie, která v tomto snese s plasmou srovnání.

Samozřejmě záleží na tom, jak kvalitně je plasmový displej vyroben. Aktuálně neexistuje závazná norma stanovující metodiku měření kontrastu, často se tedy používá srovnání plně vypnutého a plně rozsvíceného displeje, což není typický přiklad použití. Srovnání dvou těsně sousedících pixelů, kde jeden je plně rozsvícený a druhý zcela zhasnutý může ukazovat jisté „prosakování“ světla z prvního do druhého.

Dále se musíme vrátit k černému (vypnutému) pixelu. Plasmový displej potřebuje u každé buňky mít jistý krátký časový okamžik před jejím rozsvícením, kdy je „dopředu připravena“ (přednabita) na to, že se po ní bude za kratičký okamžik chtít emise světla. Tento požadavek ji ale uvádí z onoho „zcela černého“ stavu do stavu slaboučké emise světla. To je asi hlavní technologická výzva výrobců plasmových displejů, které současná technologie čelí.

Výrobci na redukci doby potřebné k tomuto „předžhavení“ buňky léta intenzivně pracují a daří se jim srazit jej na minimum, kdy již téměř nedochází přípravou na zobrazení dalšího snímku k ovlivnění aktuálně zobrazovaného. Přirovnat se to dá k implementaci overdrive metod do LCD za účelem zrychlení jejich doby odezvy. I zde jsme se v průběhu let dostali na výrazně lepší čísla.

Celková spotřeba za běžného provozu je dle Wikipedie (za chvíli si to porovnáme s testy firmy Panasonic) v poměru k velikosti obrazu srovnatelná spíše s CRT. Výhodou plasmy je skutečnost plynoucí z jejího principu, a sice, že spotřeba se radikálně mění spolu s obrazem. Zatímco velmi jasná scéna konzumuje ampéry ze sítě solidním tempem, tmavé filmové scenérie srazí spotřebu výrazně dolů. Typicky to prý dělá ~400 W pro 50palcovou plasmu, modely po roce 2006 to již ale dokázaly srazit do rozmezí 220 až 310 W, pokud jsou nastaveny v „Cinema“ režimu.

Životnost je další strašák, o kterém kolují často nepodložené drby. Poslední generace je na tom opět lépe než třeba plasmy z doby před osmi-deseti lety, odhaduje se na zhruba 60 000 hodin, což při šesti hodinách denně představuje 27 let. Údaj je propočítán na moment, kdy maximální jas displeje poklesne na polovinu, nikoli k celkovému selhání TV (skoro by se hodil termín „poločas rozpadu“ :-).

Jako všechny technologie založené na fosforeskujících vrstvách emitujících světlo (vedle plasmy tedy CRT s luminoforem) je plasma nevhodná na trvalé zobrazování statických věcí. Jako příklad dobře poslouží fotografie informačního displeje z wikipedie, kde je obraz vypálen již velmi viditelně (říká se tomu „burn-in“). Proto je kupříkladu plasmová technologie méně vhodná pro počítačové monitory zobrazující stále stejné grafické rozhraní (ať již Windows, nebo KDE/GNOME atd), ale na filmy a televizní pořady je zcela bezproblémová. V zásadě to zmiňujeme proto, aby se někdo v diskusi neptal, proč jsme nehovořili o vypalování obrazu u plasem.

Podobným jevem, který se s „burn-in“ často zaměňuje, je efekt, který vzniká při dlouhodobém běhu skupiny pixelů s vysokým jasem. Pak může dojít k „nabití“ pixelové struktury, která pak vytváří „duchy“ v obraze. Tento jev ale po čase pomine, pokud se odstraní jeho příčina, tedy trvalý vysoký svit oné skupiny pixelů. Moderní plasmy samozřejmě disponují vyvinutými metodami pro redukci možnosti vzniku těchto nežádoucích jevů. Zahrnují „pixel orbiter“ (metoda zabraňující vypálení obrazu jeho velice rychlým, okem nepostřehnutelným posuvem. burn-in neredukuje zcela, ale v případě jeho vzniku není ostře ohraničený, ale rozmazaný, což je snesitelnější).

Další technikou je „White Wash“, který refreshuje obrazové buňky projetím obrazu bílým čtyřúhleníkem z jedné strany na druhou. Tím rozsvítí všechny buňky na maximum, čímž dojde ke „srovnání“ celého panelu a redukci vypálení či kompletní eliminaci (závisí na implementaci, generaci panelu a stavu vypálení).