Úvodem

Možná se ptáte, co je vlastně na technologii LabelTag tak zvláštního, že jí věnujeme celý článek, možná se ptáte, na co je vlastně kreslení do záznamové vrstvy CD/DVD médií dobré, když to ukrajuje místo pro data. Možná se ptáte, proč používat takovéto technologie, když obyčejná fixa udělá základ této práce také a vzhled média potištěného v inkoustové tiskárně je téměř shodný se vzhledem média originálního. A možná se ptáte, co nám může technologie LabelTag přinést oproti dalším jiným technologiím, jako je Disc T@2, LabelFlash nebo LightScribe. Z velké části máte samozřejmě pravdu, technologie LabelTag využívá stejného principu jako Disc T@2 a z tohoto pohledu o nic nového nejde, placka popsaná fixem také mnohým z vás postačí, o potisku v tiskárně ani nemluvě. Realita je taková, že vypalování a obecně práce s optickými médii je tak nějak na sklonku života, už není co vylepšovat, už není čím zaujmout, už zkrátka není tento byznys tak nějak zajímavý, DVD vypalovačku seženete i pod pět stovek a na Blu-ray jste mnozí zanevřeli (což dělá momentálně hlavně cena, s níž souvisí i rozšíření mechanik pro práci s takovými médii, a zčásti i stabilita záznamu). A tak je LabelTag jakousi „náplastí“ na nutnost snižování cen vypalovaček ve smyslu „třeba to někoho zaujme“. A protože autor tohoto článku je jedním z těch, které tyto pro mnohé „zbytečné technologie“ baví, máte nyní možnost si o tom něco přečíst … možná něco víc, než byste měli možnost si přečíst kdekoli jinde.

Technologie kreslení na médium laserem ve vypalovačce

Disc T@2 (Disc Tatoo)

Vezmeme to postupně. Jako první přišla s technologií kreslení do záznamového barviva společnost Yamaha ještě v dobách, kdy vyráběla vypalovačky. Yamaha v duchu hesla „v nejlepším se má přestat“ skončila s výrobou vypalovaček uvedením jejího nejlepšího modelu, Yamaha CRW-F1. Šlo o CD vypalovačku schopnou pálit na CD-R i CD-RW, schopnou zapisovat (nejen) zvuková CD-R způsobem „Advanced Audio Master Quality Recording“, který spočíval v mírném prodloužení všech pitů a tím snížení efektu zvaného jako „Jitter“, což obojí ruku v ruce vedlo k větší pravděpodobnosti, že bude takové CD přečteno bez chyb (to mělo hlavně v audio segmentu docela velký význam), měla dokonce možnost znovu otevřít již uzavřené CD-RW a přidávat na něj další data a pochopitelně obsahovala funkci Disc T@2 pro kreslení laserem do záznamového barviva CD-R v situaci, kdy již bylo CD-R uzavřené a nebylo možné na něj přidat další data.

Tím je vlastně vyřčeno vše důležité o této kreslící technologii, snad jen dodejme, že je nanejvýš vhodné, aby takové médium mělo záznamové barvivo typu AZO (nebo SuperAZO), případně cyanin, zkrátka takové, ve kterém je velmi dobře vidět rozdíl mezi vypálenou a nevypálenou oblastí. Krajně nevhodná jsou pro takový účel pak média phthalocyaninová (barvivo je světlé a rozdíl mezi vypálenou a nevypálenou oblastí někdy nejde vůbec postřehnout, tudíž ani kresba obrázků nijak nevynikne). Médium se při kreslení otáčí rychlostí srovnatelnou s rychlostí při čtení nebo zápisu dat, ale přeci jen je to trochu pomaleji (odhadovali bychom to zhruba na ekvivalent 4×Speed). Není možné se při opakovaném potisku trefit na totéž místo, pokud uděláme opakovaný tisk téhož vzoru, bude umístěn jinak (pootočen oproti původnímu).

LightScribe

Nápad kreslit na média laserem se velmi zalíbil společnosti HP, která na této myšlence vystavěla zatím nejúspěšnější ze všech technologií potisku média laserem ve vypalovačce. LightScribe pro kreslení používá také laseru, jehož je jindy užito k vypalování, kreslí však na druhou stranu médií (to se tedy musí ručně otočit) na speciální citlivou vrstvu, která po ozáření laserem ztmavne. Výhoda je jasná, potisk je dobře viditelný (nejlépe ze všech technologií) a neubírá místo na záznamové vrstvě (takže médium můžete zaplnit daty jako každé jiné). K další výhodě patří i skutečnost, že se lze trefit na totéž místo vícekrát, neboť potisk je řízen u středu média vzorem (stroboskopickou „mřížkou“) snímaným dalším optickým členem umístěným ve vypalovačce. Tím pádem je možné případný nevýrazný tisk zopakovat a ještě více jej ztmavit.

 

Mezi nevýhody pak patří snad jen nutnost použít k tomu účelu vytvořené médium, s čímž může souviset i jeho vyšší cena.

LabelFlash

LabelFlash není ani tak reinkarnací, jako spíše oprášením technologie Disc T@2. Spolu s Yamahou ji oprášily společnosti FujiFilm, která jako jediná vyrábí média pro tuto technologii určená, a NEC, která jako první uvedla vypalovačku tuto technologii podporující (další byl Pioneer). LabelFlash se pokouší vybrat to nejlepší z technologií Disc T@2 a LightScribe. Z Disc T@2 si bere kreslení do barviva na médiu, z LightScribe si bere kreslení na druhou stranu média. To vše je v LabelFlash skloubeno do jednoho, na LabelFlash médium se kreslí podobně jako do datové vrstvy, ale na druhou stranu, kde je také v podstatě cosi jako záznamová vrstva, jen není určena pro data, ale je navržena tak, aby v ní byl co nejlépe vidět rozdíl mezi vypálenou a nevypálenou oblastí. LabelFlash médium může být jen DVD, jde vlastně o oboustranné DVD, jehož jedna strana je určena pro data a druhá, vytvořená technologicky v podstatě stejným způsobem jako ta první, jen s jiným barvivem, je určena pro potisk. Bonusem technologie LabelFlash je právě Disc T@2, takže vypalovačka, která zvládá LabelFlash, zvládá také kreslení do datové vrstvy. U DVD médií je to většinou vidět dobře, dalo by se říci, že skoro lépe než u médií CD-R.

 

Ačkoli jsou obě technologie (Disc T@2 a LabelFlash) v principu jedno a totéž, v případě kreslení na „potiskovou“ stranu hovoříme o LabelFlash, o DiscT@2 pak hovoříme v situaci, kdy kreslíme do vrstvy datové (jako tomu bylo u Yamahy F1, která ale umí kreslit jen na CD-R, zatímco vypalovačka s technologií LabelFlash zase umí kreslit jen na DVD±R, a to ještě pouze jednovrstvé). Médium se při kreslení otáčí rychlostí, kterou lze nastavit, lze použít až něco přes 7 000 otáček za minutu, u Disc T@2 může být rychlost omezena i vlastnostmi média s ohledem na to, pro jakou rychlost vypalování je určeno.

 

Nevýhoda LabelFlash je opět nutnost použít speciální média (pokud se bavíme opravdu o LabelFlash, pro Disc T@2 lze použít jakékoli jednovrstvé DVD±R). LabelFlash média jsou špatně sehnatelná a z vlastní zkušenosti vím, že kdo je jednou prodával, pro nezájem už to podruhé neudělá (poslední kusy jsem v jednom obchodu sehnal za zhruba 25 Kč za kus, což je při porovnání s cenou běžného DVD média poměrně hodně, v počátcích se ale LabelFlash média prodávala i za 50 Kč). Narozdíl od původního Disc T@2 v Yamaze F1 je potisk opakovatelný na stejné místo. Stejně jako u LightScribe se ale může stát, že se potisk o nějaký ten zlomek milimetru netrefí přesně, což je pak vizuálně znát a působí to jakoby „rozmazaně“ – čím dál od středu média, tím více.

Oproti LightScribe bychom našli ještě jednu nevýhodu, která může být někdy zároveň považována za výhodu. Potisk na LabelFlash médiu není tak dobře viditelný jako potisk na LightScribe disku, avšak právě proto, jakým způsobem je potisk na LabelFlash médium prováděn, se může někomu zdát tento způsob potisku více „sexy“ (potisk je různě viditelný podle naklonění média a médium je samo o sobě lesklé podobně jako lesklé LCD panely ;-).

LabelTag

LabelTag už se dá považovat za reinkarnaci Disc T@2. Z této technologie si ale bere základní princip – laser kreslí do záznamového barviva. LabelTag nekreslí nikam jinam než právě do datové vrstvy, není určen pro potisk na nějakou vrchní stranu média. Narozdíl od Disc T@2 v Yamaze, kde jde kreslit jen na CD-R, nebo pozdějšího Disc T@2 v NEC/Pioneer vypalovačkách, kde jde zase kreslit jen do DVD±R, LabelTag umí kreslit na oba typy médií, tedy jak CD-R, tak DVD±R (opět jen jednovrstvé). Kreslení však nelze na jedno místo opakovat a důvod rychle pochopíte. LabelTag totiž kreslí nikoli až na médium, které je již uzavřeno a nelze na něj nic přidávat, ale právě naopak, LabelTag kreslí na médium, které ještě uzavřené není. Obrázek, který LabelTag nakreslí, je totiž jedna „skoro“ regulérní session na disku a je tak součástí datové struktury disku. A jednu session pochopitelně dvakrát nepřepálíte. Kdyby se to povedlo, s pravděpodobností hraničící s jistotou byste si znepřístupnili data na takovém médiu, neboť součástí LabelTag Session pochopitelně musí být tabulka obsahu souborů na session předchozí. Standardně, když chcete číst médium, se vždy čte poslední session a pokud mají být touto cestou přístupná i data v předchozích session, musí je obsahovat alokační tabulka souborů v poslední přístupné session. Vypalovací software se o to zpravidla postará (ale lze to i neudělat), stejně tak to dělá software, který kreslí na disk LabelTag Session.

Původně jsme očekávali, že právě tím, že LabelTag vytváří nefalšovanou session, bude možné udělat potisk a za něj ještě přidat další data. Ostatně docela jasně o tom hovořily i materiály LiteOnu.

Realita nás trochu zklamala a spíše než za vlastnost bychom toto určitě považovali za chybu: kreslící software totiž po nakreslení „LabelTag session“ uzavře celý disk a nic dalšího už na něj přidat nejde, ani data, ani potisk (tedy potisk pomocí Disc T@2 na takový disk samozřejmě uděláte, ale už ne pomocí LabelTag). Přitom logicky není důvod takový disk zavírat, další session by opravdu klidně mohla obsahovat další data a odkazy na soubory v předchozí session (pochopitelně tu před LabelTag session, protože v samotné LabelTag session žádné soubory nejsou, je tam jen tabulka souborů vyskytujících se v předchozích session). Bohužel to tak ale nefunguje a nejsme si jisti, zda toto LiteOn někdy opraví. Proč, to se dozvíte, až vám ukážeme, jakým způsobem se vlastně vypalovací software chová, jak se spouští, kde se nachází a kde jej získat.

Doplňme ještě, že LabelTag nevyžaduje další optický člen na snímání polohy média (nic takového uvnitř mechaniky není).