I když toto rozhodnutí může pamětníky, kteří minulost značky Matrox znají, asi překvapit, nedá se říct, že by se něco podobného nedalo čekat - historie se dokonce opakuje. To si můžeme snadno ilustrovat krátkým výletem proti proudu času...

Matrox vznikl již v roce 1976 (sám o sobě tvrdí, že s návrhem a výrobou karet [obecně] má 35 let zkušeností), ale jeho novodobá historie odstartovala až v 90. letech. I když byl později Matrox známý především jako dodavatel rychlých 2D akcelerátorů se slušnou podporou pro video, jeho grafická karta, kterou poprvé výrazněji vstoupil do povědomí, neexcelovala ani v jednom. Impression Plus s čipem Athena z roku 1993 nebyla po stránce 2D akcelerace nijak nadprůměrná a video neuměla akcelerovat vůbec, ale podporovala několik velmi základních fíčurek pro 3D akceleraci zaměřených na profesionální sféru (OpenGL, speciální ovladač pro AutoCAD...).

Ve 2D Matrox zazářil s další generací, Millennium (1995), která těžila z rychlejší sběrnice (PCI) a hlavně nových ultrarychlých WRAM pamětí vyvinutých Samsungem. Podpora 3D se příliš nezměnila (takže karta nebyla vhodná pro 3D hry - to ale v roce 1995 ještě nebyl problém. Co ještě k Impression Plus bylo třeba dokoupit jako samostatný modul, to Millennium zvládala sama o sobě: přehrávání videa (hardwarová YUV->RGB konverze). [Pozn. mimo mísu: právě tuhle grafiku používal WIFT pro měření spotřeby sestav bez grafické karty]

Následující produkty jako Mystique a Millennium II nebyly ničím jiným než variacemi původní Millennium - v prvním případě šlo o osekanou variantu pro takové to běžné domácí použití, v druhém naopak zrychlenou verzi s podporou AGP a větší grafickou pamětí. 3D feature set se ale výrazně nezměnil a i když už se psal rok 1997, neměl Matrox v herním světě moc co nabídnout.

Absenci hardwarové podpory herních 3D prvků (různé typy mlhy, transparentní textury, korekce perspektivy…) se společnost rozhodla vyřešit nákupem technologií od externího dodavatele. Šlo spíše o hotové technologické řešení a byl jím PCI modul m3D s čipem společnosti PowerVR (na snímku výše). Ten po hardwarové stránce uměl vše potřebné a byl zajímavý spíš svým konceptem. 3D jádro nazvané PCX2 totiž využívalo tile-based rendering, který odbourává samostatný Z-buffer v grafické paměti (a tím i náročné datové přenosy), nepotřebovalo dokonce ani vlastní frame-buffer, protože vykreslovalo přes PCI sběrnici do paměti primárního grafického (2D) čipu, a tak mu stačila levná pomalá paměť připojená 32bit sběrnicí, která byla využita pouze na textury.

Další pokus o vstup na herní trh se konal s Millennium G200 (1998), která nebyla technologicky špatná, integrovala dokonce WARP jádro, ale na svou dobu zůstávala poměrně pomalá. Mnohem ambicióznějším a povedeným krokem byla Millennium G400, která se stala jedním z nejvýkonnějších 3D akcelerátorů své doby (vždyť měla hned dvě WARP jádra ;-) - navíc s nepřekonatelnou kvalitou nejen 2D, ale i 3D obrazu (podporovala env. bump-mapping a snad jako jediná své doby trilineární filtraci při multitexturingu). Přišla ale pozdě, až v polovině roku 1999 (rychle ji překonaly konkurenční produkty) a byla velmi drahá. Posledním pokusem o návrat do 3D sféry se stala Parhelia 512. Trochu připomínala zmíněnou G400. Nabízela skvělý výkon, ale rovněž dorazila pozdě a zároveň s několika drobnými bugy, které sice neomezovaly základní funkčnost, ale neumožňovaly dosažení původně plánovaného výkonu (nižší taktovací frekvence) a rychlý fragmentový anti-aliasing nebylo možné použít ve všech hrách.

Po tomto neúspěchu už se Matrox soustředil jen na 2D grafiku a profesionální sféru. Většina nových produktů už zakládala pouze na různě osekaných či na nový výrobní proces přenesených jádrech Parhelia. 

Nyní Matrox oficiálně oznámil (a AMD potvrdila), že své nové modely s podporou více grafických výstupů postaví na hardwaru od AMD. Jak ukazuje historie, nejde o první případ, kdy Matrox kupoval grafické čipy u „konkurence“ a na nich postavené grafické karty prodával ve vlastních krabicích. Velké překvapení není ani výběr AMD jakožto dodavatele: Jednak už  některé modely z řady FirePro Matrox pro určité zobrazovací systémy doporučoval (a jeho software s nimi tudíž musel být kompatibilní) a jednak právě produkty od AMD disponují až šesticí nezávislých obrazových výstupů a to i v případě levnějších (malých) čipů.

AMD FirePro W600 - základ pro novou generaci produktů Matroxu

Oficiální tiskovka hovoří o novince postavené na jádru architektury GCN s 1,5 miliardou tranzistorů, 28nm procesu, podpoře DirectX 11.2, OpenGL 4.4, OpenCL 1.2, PCIe 3.0 a 128bit sběrnici. Nemůže jít o nic jiného než jádro Cape Verde (známe třeba z Radeonů HD 7750 / 7770), což je v současnosti nejmenší a nejlevnější grafický čip od AMD, který zvládá právě 6 obrazových výstup (více viz ve článku AMD FirePro W600: První profi karta s architekturou GCN uživí šest 4k displejů [2012]). Pro Matrox, jehož podíl na trhu již v roce 2011 spadl z desetin na setiny procenta, již není rentabilní vyvíjet vlastní grafický hardware, když s ohledem na objemy prodejů vyjde levněji koupit hotový mix tranzistorů a pouze pro něj navrhnout PCB a upravit vlastní software. Obzvlášť když grafické jádro Cape Verde i přes dva roky na trhu nabízí řádově vyšší výkon a o několik generací novější technologickou výbavu než facelifty Parhelie. Finální produkty budou využívat GPU AMD, ovladače FirePro a software Matrox PowerDesk.