Jak jsem naznačil již v několika dřívějších blogpostech či článcích, SSD je skvělá myšlenka a nemám ani žádný zásadní problém s TLC čipy. Nebudu jej mít ani s QLC, až přijdou. Myslím, že cokoli co je schopné přežít na trhu, má právo na existenci, výrobu a prodej. Ale když se tak dívám, kam se hýbou - či spíše nehýbou - ceny SSD a jak postupně klesají parametry těch, která by mě zajímala, nelíbí se mi to. SSD v kapacitách 32, maximálně 64 GB, jsou postupně tvořena čím dál méně čipy, což je na jednu stranu fajn (byl by zde pokles ceny, nebýt otravné snahy ČNB uměle znehodnocovat naše úspory se srovnání s okolním světem), na druhou stranu to ale znamená, že víceméně klesá rychlost sekvenčního zápisu. Ne že by to byl stěžejní parametr, ale ony klesají i hodnoty IOPS.

Zkrátka SSD, aby za něco stálo (tj. mělo parametry na úrovni toho, co lze protlačit skrze 6,0Gbit/s SATA rozhraní), musí mít dnes kapacitu alespoň 120/128 GB. A to je pro mé potřeby moc. Jelikož můj systém, poté, co je po více než tři roky „prasen do bezvědomí“, zabírá s bídou ±20 GB, vystačím si v případě nákupu s maximálně 32GB SSD. Jsem ochoten ještě vzít na milost 64GB, ale už to je jen úlitba v tom dát řadiči možnost velmi luxusního rozkládání zápisů mezi buňky.

Když se porozhlédnu v současné nabídce a vyřadím ty řady SSD a ty výrobce SSD, kterým nehodlám věnovat ani 1 Kč ze svého rozpočtu, vidím (uvedu to na příkladu Transcend SSD370S v jednom velkém českém eshopu), že 32GB model stojí 811 Kč (100% / 100%), 64GB model stojí 1112 Kč (200% / 137%), 128GB model stojí 1460 Kč (400% / 180%), 256GB model stojí 2494 Kč (800% / 308%), 512GB model stojí 4937 Kč (1600% / 609%) a konečně 1TB model stojí 10458 Kč (3200% / 1290%). Z toho vyplývá jednoduché: 64GB model je ~1,5× výhodnější, 128GB pak ~2,2×, 256GB a 512GB ~2,6× a 1TB ~2,5× výhodnější. Jinými slovy, protože 128 až 1024GB model jsou na tom přibližně stejně, 64GB model je znatelně méně výhodný ke koupi a 32GB je úplná hrůza. Ostatně 512GB verze má sekvenční zápis na hodnotě 460 MB/s, což je skvělé. 256GB umí stále výtečných 320 MB/s, ale 128GB už jen 170 MB/s a 40MB/s zápisu u 32GB Transcend SSD370S je vysloveně tragédie.

Mě tohle ale staví do legrační pozice. 32GB je tak pomalý a předražený, že jej ignoruji, přestože by byl nejvhodnější. 64GB s pomalým zápisem 80 MB/s je jen kousek od dvakrát tak rychlého 128GB, takže jej nemá cenu zvažovat a od 256GB velikosti bych SSD využil již také na /home a uložení archivu fotografií pro rychlejší načítání v editorech. Zde ale, jak to tak propočítávám, je 256GB disk spíš jakž-takž minimum, smysl by více dával 512GB model (i s ohledem na obsazenost a typové proporce dat zhruba 900GB adresáře /home na mém stávajícím HDD.

Smutnější je to o to, co typický uživatel Windows obvykle moc nezná: lehčí verze Linuxu (tj. cokoli s LXDE, IceWM, WM a podobnými desktopy) nemá zásadní problém se spouštěním ze 7200ot. HDD. Platí to pak i pro další aplikace, které se načítají do RAM, ať už je to Firefox, GIMP, RawTherapee či cokoli jiného. V ceně kolem 2100 Kč lze místo 256GB SSD pořídit 2TB disk (ať již od WD, Seagate či Toshiby) a ještě vám pár stovek zbude (prakticky skoro polovina ceny 32GB SSD Transcend). V ceně 512GB SSD už člověk sežene enteprisové 7200otáčkové disky, a to včetně 2TB HGST UltraStaru. V sekvenčních zápisech na tom člověk nebude zásadně hůř, svižnost mnoha operací vlastně až tolik není na úsporném Linuxu potřeba, takže ve výsledku nevypadá HDD až tak špatně.

No, budu doufat, že ta 3 a ¾ roku stará 1TB Barracuda 7200.12 vydrží déle než mentální choroba, která podle všeho poslední měsíce drtí vedení ČNB. Tahle věc prostě nemá aktuálně plně uspokojivé řešení.