Příprava na první start

V roce 1967 vrcholily přípravy na první let nové kosmické lodi Apollo, která měla donést astronauty do konce desetiletí až k Měsíci. Nesmírně náročný vývoj byl svěřen firmě North American Aviation, ačkoliv v tomto ohledu byla řada podivných okolností týkajících se zejména výběrového řízení a kontraktu. Krom podezření z protlačení přes známosti kolem tehdejšího ředitele NASA tu byl jeden faktor, který minimálně vyvolával pochybnosti.

Tím byl fakt, že tato společnost nikdy nevyvíjela žádnou kosmickou loď. Předchozí kapsle Mercury a Gemini vyvíjela ve spolupráci s NASA a vyráběla firma McDonnell Aircraft a tak by bylo logické udělit kontrakt této firmě. Na druhou stranu bylo faktem, že vývoj Apolla probíhal souběžně s běžícím projektem Gemini a tak měli všichni velmi dobrý argument, proč nedávat kontrakt právě druhé jmenované firmě.

Vývoj neprobíhal zdaleka podle plánu. Finanční rozpočet byl neustále zvyšován pod hrozbou nedodržení slíbených termínů, které se ani tak nedařilo zcela plnit. Kosmická loď neměla dobrou pověst ani u astronautů, kteří kritizovali její kvalitu a také umístění několika hořlavých materiálů nejen v blízkosti kabeláže. Bohužel tehdejší vedení výrobce krylo veškerou kritiku s všemožnou pomocí ředitele NASA Jamese Webba. Přitom právě kosmická loď je pro astronauty životně důležitou a musí se na ní spoléhat, což se o Apollu vůbec říci nedalo.

Saturn IB na startovní rampě.

Zkušební odpočítávání

První posádka se měla na oběžnou dráhu kolem Země vydat 21. února 1967. Úkolem mise bylo vyzkoušení nové kosmické lodě a všech jejích důležitých systémů. Velitelem mise byl jmenován Virgil Ivan „Gus“ Grissom, který měl za sebou již dvě mise - jeden suborbitální let v programu Mercury a jeden let orbitální v programu Gemini. Funkci staršího pilota měl vykonávat Edward Higgins White, který měl za sebou jeden kosmický let z programu Gemini. A konečně třetím do posádky byl Roger Bruce Chaffee, který se chystal na svůj teprve první kosmický let.

Na 27. Ledna byl naplánován jeden z mnoha testů před vlastním startem – simulovaný start. Kosmická kabina byla umístěna na skutečné kosmické raketě Saturn IB, která však nebyla naplněna palivem. Všechno ostatní při simulaci však bylo jako doopravdy. Už přípravy neprobíhaly příliš dobře. Astronauti si stěžovali na nekvalitu lodi a jejich nadřízený Donald Slayton dokonce uvažoval, že si do kabiny vleze společně s trojicí astronautů, aby se přesvědčil, zda tomu tak opravdu je. Nakonec se rozhodl na poslední chvíle z tohoto nápadu ustoupit, jelikož jej kolegové přemluvili, že v řídícím středisku bude mít k dispozici více údajů.

Simulace začala s hodinovým zpožděním a dokonce byla přerušená poté, co astronauti ucítili pach. Proto byla kabina odvětrána a znovu napuštěna stoprocentní kyslíkovou atmosférou a nalakována na 110 % běžného tlaku pro kontrolu těsnosti. Další průběh simulace však zhatila špatná komunikace lodi s řídícím střediskem. Technici proto při přerušení, kdy astronauti zůstávali v kabině, zjišťovali příčinu špatného spojení. Právě v těch okamžicích došlo na nejhorší.

Máme požár

Večer v 18:30:21 se však Whiteovi najednou prudce zvýšil tep a právě tento okamžik je označován za počátek celé katastrofy. Bezprostředně na to došlo k náhlému poklesu napětí pravděpodobně po elektrickém zkratu v kabeláži. Po dalších deseti sekundách následoval výkřik astronauta Chaffeeho: „Požár! Máme požár na palubě!“

Grissom a White nečekají a pokoušejí se otevřít vstupní průlez. Marně, protože venku je rozdílný tlak v kabině a nevhodně zkonstruovaná dvířka takové otevření v dostatečné rychlosti neumožňují. Grissom se sice pokouší vyrovnat tlak, ale plameny nabývají na síle. Živí je stoprocentní kyslíková atmosféra a řada až příliš dobře hořících materiálů. Navíc tlak v kabině roste a v 18:32:16 je již situace zcela bezvýchodná. Chaffee, který udržuje spojení, ještě stačí říci: "Máme tady hrozný požár! Dostaňte nás odtud! Hoříme!". Krátce na to kabina praskne. Technici se ani nemohou dostat do kabiny, v tu chvíli je však již posádka mrtvá.

Astronauti neměli v přetlakové atmosféře z čistého kyslíku šanci.

Důsledky havárie

Havárie Apolla-1 měla mnoho důsledků. Připomněla, že létat do vesmíru není snadné a už vůbec ne bezpečné a přitom se může jednat „jen“ o pouhý výcvik. Ukázala navíc, jak končí snahy na něčem přehnaně vydělat a ututlat technické problémy a nedostatky. Bezprostředním důsledkem však bylo vyšetřování, které sebou krom řady bezpečnostních opatření a doporučených oprav přinášelo zdržení v lunárním programu.

Konkrétně bylo upuštěno od používání 100 % kyslíkové atmosféry a přešlo se na atmosféru z 60 % kyslíku a 40 % dusíku. Stejně tak byla provedena náhrada všech hořlavých materiálů a byla změněna konstrukce systému otevírání vstupního průlezu do kabiny.

První pilotovaný let upravené lodě Apollo 7 se uskutečnil až 11. října 1968 po dlouhých 19 měsících od původně plánované mise Apolla 1. Američané však nejen že nepřišli o prvenství (za což mohou poděkovat Sovětům a jejich problémům s vývojem nosné rakety N-1, úmrtím Koroljova a tak dále - ale o tom zase někdy jindy), ale zejména stihli přistát na Měsíci do konce desetiletí. K němu se nakonec vydalo sedm výprav, z nichž šest bylo zcela úspěšných. Kosmická loď Apollo se stala velmi spolehlivou a nikdy v ní už nezahynul další astronaut.