Příčiny havárie

Možných příčin havárie byla celá řada. Hned po havárii se objevila spousta spekulací, přes které nakonec vedla cesta k úspěchu, ačkoliv některé z nich byly méně pravděpodobné. Jako jedna z variant se objevil teroristický útok, nebyly tomu totiž ani dva roky od září 2001. Ale jak udělat teroristický útok na raketoplán, který byl šestnáct dnů na oběžné dráze a vracel se rychlostí 5,5 kilometrů za sekundu?

Další možnosti však již tak nereálné nebyly. Chybný úhel sestupu nebo selhání počítače mohlo být prakticky vyloučeno vzhledem k naměřeným datům. Velice pravděpodobnou možností však bylo zborcení konstrukce, vždyť Columbia byla služebně nejstarším raketoplánem. Na druhou stranu byla konstrukce pravidelně kontrolována. Výbuch v motorové sekci však nemohl být také vyloučen. Ale to jediné, co napovídalo o možných problémech, bylo právě zvýšení teploty v prostoru levého křídla.

Poškození tepelné ochrany

Velice pravděpodobná možnost. Nejen že na ni nasvědčovala data ze senzorů, ale navíc k ní mohlo dojít více způsoby. Jednak mohlo dojít k poškození na Zemi nebo při startu, ale vyloučené nebylo ani poškození na oběžné dráze. Vždyť po oběžné dráze se objevuje nemalé množství tzv. kosmického smetí a také nemalé množství přirozených těles, kusů hornin, které prolétávají napříč sluneční soustavou.

Vyšetřovací komise samozřejmě zkoumala dostupnou video dokumentaci, na které si všimla odpadávajících kusů pěnové izolace o rozměrech až několika desítek centimetrů. Tato izolace sice měla poměrně malou hmotnost, ale raketoplán při startu zrychloval poměrně rychle. Vrátili se proto k simulacím a výpočtům nárazů této izolace do raketoplánu a nestačili se divit.

Test „pěna versus dlaždice“ skončil vždy 1:0. Pro NASA, po 20 letech provozu raketoplánů děsivé zjištění.

Příčinou havárie byl kus izolace

Jak se tedy nakonec ukázalo, za zkázou raketoplánu Columbia byla tepelná pěnová izolace o rozměrech 60 x 38 x 7,5 centimetru. Ta se od externí nádrže odlomila krátce po startu vinou vibrací celého systému. Úlomek včetně řady menších pak narazil do panelu RCC tepelné ochrany na náběžné hraně levého křídla rychlostí 185 až 255 metrů za sekundu.

Poškozená tepelná ochrana pak nemohla ochránit náběžnou hranu, přes kterou při návratu Columbie vtrhla do prostoru žhavá plasma. Vzhledem k použité hliníkové konstrukci a rychlosti raketoplánu tak trvalo jen velmi krátkou dobu, než došlo k rozpadu stroje. Podle předpokladů se nejdříve odtrhlo levé křídlo a prakticky ihned na to následovala absolutní destrukce. Astronauti museli být mrtví takřka okamžitě, na rozdíl od první havárie raketoplánu Challenger v roce 1986.

Dopady havárie

Tentokrát ve vyšetřovací komisi seděl Douglas Osheroff,
bývalý Feynmanův žák a nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1996.

Stejně jako v případě byly dopady zejména v nutnosti vyšetřit celou havárii a tím pádem pozastavením letů raketoplánů. Další mise raketoplánu se totiž uskutečnila až na přelomu července a srpna roku 2005. Oproti předchozí havárii tu však byly ještě dva nemilé faktory. V roce 2003 již nikdo neuvažoval o stavbě nového raketoplánu, který by sloužil jako náhrada Columbie. Ve flotile tak zbývala již jen trojice raketoplánů a to Atlantis, Endeavour a Discovery.

Dalším problémem bylo to, že odpadávání izolační hmoty nepůjde hned jen tak vyřešit, jelikož zásah do konstrukce dobíhajícího programu Space Shuttle nepřipadal v úvahu, ale bez pěnové izolace se létat nedalo. Proto byla sice přijata řada opatření vedoucí k omezení odpadávání, ale k úplnému vyřešení tohoto konstrukčního problému nedošlo. Proto byl raketoplán vždy pečlivě kontrolován a to jak robotickým ramenem s osazenou kamerou, tak i vložením nového manévru na počátek mise: otočkou orbiteru o 180° a fotografováním jeho spodní části posádkou Mezinárodní kosmické stanice.

Navíc bylo později zvažováno, zda vůbec poslat raketoplán na opravu Hubblova kosmického dalekohledu, či nikoliv a astronauti u stanice zkoušeli opravářskou sadu, kterou by případná poškození mohli spravit.