Mise pro vědu

Mise raketoplánu Columbia STS-107 byla zejména vědecká. Výstavba Mezinárodní kosmické stanice totiž teprve pozvolna probíhala a vědci ve Spojených státech amerických volali po čistě vědecké misi, na které by nešlo o výstavbu nové stanice.

Vypustit raketoplán s modulem Spacehab a sedmičlennou posádkou na necelých šestnáct dnů na oběžnou dráhu tak bylo logickým řešením. Uskutečněna byla celá řada experimentů v mikrogravitaci, které z velké části probíhaly právě v modulu Spacehab DRM (Double Research Module, Dvojitém výzkumném modulu).

Start raketoplánu Columbia se nakonec uskutečnil 16. ledna 2003 jako obvykle z floridského Kennedyho vesmírného střediska.

Na palubě sedm astronautů

Na palubě raketoplánu byla úplná sedmičlenná posádka ve složení: Richard Husband (velitel), William McCool (pilot), Michael Anderson, David Brown, Kalpana Chawlaová, Laurel Clarková a první izraelský astronaut Ilan Ramon.

Ten byl původním povoláním stíhací pilot a ironií osudu je také to, že sebou na oběžnou dráhu vzal kresbu židovského chlapce českého původu Petra Ginze, na které je vyobrazen povrch Měsíce a Země v pozadí. Havárie raketoplánu Columbia však nebyla pro rodinu Ilana Ramona poslední. Jeho syn se totiž rozhodl jít ve šlápějích svého otce a stát se stíhacím pilotem. Zahynul při nárazu letounu do pevné země.

Opět usměvavá sedmičlenná posádka.

Klidný průběh jinak úspěšné mise

Celá mise probíhala v podstatě podle plánu a nic nenasvědčovalo nadcházející katastrofě. Start technicky nebyl, snad kromě toho, že se neletělo na Mezinárodní kosmickou stanici, ničím výjimečný. Navíc technici kontrolovali ze snímků část tepelné ochrany, která se zdála v pořádku. Bohužel přehlédli podstatnou část náběžné hrany levého křídla.

S tepelnou ochranou raketoplánu totiž byly problémy už mnohem dříve. Nicméně nikdy neskončily žádnou havárií. Proto jim nebyla věnována nejen dostatečná pozornost ale především mnoho řešení se nenabízelo. Tento problém se týkal především odpadávání izolace z externí palivové nádrže.

Na startovní rampě ještě v pořádku.

Příprava na přistání

Astronauti se začali chystat 31. ledna úklidem na palubě raketoplánu na přistání. Následující den po osmé ranní hodině světového času zahájili astronauti bezprostřední přípravy pro přistání. Následovala řada kontrolních procedur, než mohla posádka zahájit 14:04 přistávací manévr.

Ten probíhá otočením raketoplánu proti směru letu a zažehnutím raketových motorů OMS (orbitální manévrovací systém) na předem vypočítanou dobu. V tomto případě se jednalo o celkem 158 sekund činnosti. Při tomto manévru se vždy snížila rychlost raketoplánu, který začal postupně klesat. Připomeňme si, že k udržení na oběžné dráze je třeba mít rychlost minimálně 7,9 kilometrů za sekundu.

Vstup do atmosféry

Krátce na to vstoupil raketoplán do hustých vrstev atmosféry a začal brzdit. Při brzdění v hustých vrstvách atmosféry se zbavuje ostatně většiny své rychlosti, jelikož brzdění raketovým motorem stačí tak akorát k tomu, aby začal raketoplán klesat.

Kvůli snížení rychlosti tak zahájila Columbia pravotočivou zatáčku. Bezprostředně na to zaregistrovala čidla umístěná v levém křídle v prostoru podvozku zvýšení teploty oproti normálu. Řídící středisko změny zaregistrovalo, ale nijak je neřešilo, jelikož se mohlo jednat například o špatnou funkci senzorů. Malou chvíli na to se však zvýšil tlak v pneumatikách podvozku.

Columbia se vracela z velice úspěšné mise.

Řídící středisko proto okamžitě kontaktovalo velitele Ricka Housbanda pro ověření informace. Stačil již říct jen: „Rozumím...“. Spojení mezi řídícím střediskem a raketoplánem bylo ztraceno.

Rozpad raketoplánu

Několik sekund poté bylo z radarových měření jasné, že se Columbia rozpadla. V době rozpadu se nacházela ve výšce 63 kilometrů a letěla rychlostí 5,5 kilometrů za sekundu. Bylo ihned zcela jasné, že posádka neměla šanci na přežití. V řídícím středisku došlo opět k uzamčení.

Trosky začaly dopadávat na území tří států do prostoru dlouhém přes 500 kilometrů a širokém 100 kilometrů. Bylo nutné zajistit většinu trosek a tak se podobně jako v případě Challengeru rozjela mohutná pátrací akce. Především však propukl obrovský smutek. Vždyť havárii nic nenasvědčovalo a sedm astronautů se mělo vrátit na Zem ke svým přátelům a blízkým.

Smutné "skládání puzzle" ne nepodobné tomu z roku 1986.