Ukončení programu Apollo

S Apollem 17 skončily také výpravy na Měsíc. Kosmická loď Apollo přesto ještě několikrát letěla, ačkoliv jen na oběžnou dráhu. Nejdříve k orbitální stanici Skylab (v překladu Nebeská laboratoř) a jednou také uskutečnila úspěšné spojení se sovětským Sojuzem v rámci mise Sojuz-Apollo.

Američané se pustili do vývoje nového prostředku, který měl zlevnit dopravu na nízkou oběžnou dráhu – raketoplánu. S projektem se počítalo už za projektu Apollo, který nebyl zdaleka jen o letech na Měsíc, ale nakonec byl uskutečněn zcela samostatně.

Vývoj nového prostředku oficiálně nazvaném STS (Space Transportion System) započal na počátku roku 1972. Bohužel se na konečném návrhu promítlo zhoršené financování, což mělo nakonec dopad i na celkovou bezpečnost prostředku. To si v té době však nikdo nedovolil říci.

Bezpečnostní rizika

Určitou nevýhodou všech raketoplánů je omezená možnost záchrany posádky v případě nastalých problémů. Raketoplán je prostě příliš velký a jinak technicky připevněný ke zbytku nosného prostředku, než obyčejná kosmická loď. Z tohoto důvodu je oddělení v případě problémů sice v určitých mezích možné, ale nikoliv dostatečně rychlým způsobem jako tomu je u záchranných věžiček a kosmických kapslí. Navíc trojice raketových motorů SSME na Space Shuttlu byla připojena k externí nádrži také potrubím a tak byla možnost rychlého a bezprostředního odpoutání v případě problémů vyloučena.

Problém by sice mohl hypoteticky řešit (a někdy se také tak řešil) pomocí vystřelovacích sedaček, ale ty je možno použít jen v určitém rozmezí výšky a rychlosti. Navíc negativně ovlivňuje celkovou hmotnost konstrukce a snižuje celkovou kapacitu kabiny.

Přitom právě největší nebezpečí číhá na astronauty při startu a přistání. O tomto faktu nejlépe vypovídá to, že na oběžné dráze ještě nikdo nezahynul. Z historie také víme, že nebudeme-li počítat havárie při přípravách a výcviku, všechny oběti kosmonautiky zahynuly při návratu. S jedinou výjimkou a to je mise raketoplánu Challenger STS-51-L.

Noc před startem Challengeru opravdu hodně mrzlo.

Běžná mise v pořadí

Mise STS-51 měl být v podstatě jen další v pořadí. V plánu bylo vypuštění komunikační družice TDRS-B, astronomická pozorování Halleyovi komety a vědecké experimenty. Tedy na první pohled v ničem výjimečná mise.

Snad jen kromě toho, že v posádce byla učitelka. Christa McAuliffeová byla vybrána v rámci programu Teachers in Space, který měl za úkol podpořit vzdělání vysláním učitele na oběžnou dráhu a prohloubit tak zájem mládeže o vesmír. Tento program vyhlásil prezident Ronald Reagan 27. srpna 1984 a vzbudil mezi učiteli velký zájem. Celkem se přihlásilo více než 11 tisíc osob.

Dalšími na palubě byli: Michael Smith, Dick Scobee, Ronald McNair, Ellison Onizuka, Gregory Jarvis a Judith Resniková. Prostě typická sedmičlenná posádka určená pro vcelku rutinní let, ačkoliv ve skutečnosti dodnes není žádný let do kosmu rutinním.

Posádka s úsměvem na tváři, měla to být rutinní mise.

Příprava na start

Samotná příprava na start ale už tak běžná jako připravovaná mise nebyla. Startovat měl Challenger už 22. ledna 1986, ale vinou odloženého předcházejícího startu došlo k časovému skluzu. Start Challengeru tak byl přeložen na 25. ledna 1986, což bylo v podstatě ještě v pořádku a nenutilo to nikoho nikam spěchat.

Jenže v ten den bylo špatné počasí na místě záložního letiště určeného pro případ nouzového přistání a tak došlo k odkladu na 27. ledna. Tentokrát zase došlo ke zrušení startu z důvodu technické závady. Start byl proto opět odložen o další den, ale opět byl zhatěn závadou na počítači, i když nakonec došlo jen ke dvouhodinovému odkladu.

Na floridském mysu byla skutečně zima, teplota byla pod nulou a v blízkosti raketoplánu to vzhledem k přítomnosti podchlazeného paliva v nádržích nebylo o moc lepší. Na rampě se tvořily rampouchy a technici je museli odstraňovat. Teploty byly dokonce natolik nízké, že zalarmovali techniky ze společnosti vyrábějící startovací raketové motory. Měly starost o těsnění mezi segmenty startovacích raketových motorů. Jejich varování nakonec vyslyšeno nebylo.

Průběh startu

Přes obavy techniků bylo rozhodnuto odstartovat. Nic prozatím nenasvědčovalo tomu, co se stane o několik desítek sekund později. Raketoplán se po zážehu kyslíkovodíkových motorů a startovacích raketových motorů SRB začal zvedat z rampy. Už v tu chvíli bylo možné si všimnout na záznamu černého obláčku dýmu unikajícího z místa těsnění jednoho startovacího raketového motoru.

Start probíhal zcela bez náznaků případných problémů až do 71 sekundy, kdy poklesl tlak ve spalovací komoře pravého startovacího motoru o 4 % oproti normálnímu stavu. O více než jednu sekundu později plamen pravděpodobně přepálil spodní závěs a raketoplán musí korigovat odchylku.

Krátce na to dochází ke značné nestabilitě uvolněného motoru a raketové motory raketoplánu musí korigovat stále větší odchylku. Všechno začíná probíhat strašně rychle a během jediné sekundy už vychýlení dosahuje takové míry, že jej není možno korigovat. 73 sekund po startu se špice motoru SRB zabořuje do externí nádrže a následuje mohutná exploze.