Protože jedna z podmínek v soutěži byla, aby zaslané mechaniky byly funkční, jsou všechny tyto vypalovačky kromě čtení médií schopné také na CD-R vypalovat. Všechny umístěné mechaniky dokázaly vypálit alespoň jedno CD s kapacitou aspoň nad 500 MB. A protože redakce CD-R serveru disponuje mechanikou Plextor Premium, jenž (jak jistě víte) umí kvalitu vypálených CD-R docela dobře změřit, nemohl jsem nezkusit vypálit na těchto mechanikách vzorky na dnešní CD-R média a v Plextoru Premium prověřit (prověření prováděl Petr, za což mu děkuji, protože sám jsem se ještě neodhodlal Plextora Premium si pořídit, což se, jak pevně doufám, do budoucna změní).

Trochu k měření: Vypálil jsem dvě Audio CD. Jedno na nejstarším Philipsu CDD521/10 metodou TAO (jinak to ani nejde) a jedno na Yamaze CDR-100 metodou DAO. Obě použitá CD-R média byla Verbatim DataLife Plus s ochrannou vrstvou "Crystal" a se záznamovou vrstvou SuperAZO. Média byla určená pro rychlost zápisu 48× a samozřejmě vyrobená firmou Mitsubishi Chemicals Corp. Schválně jsem vybral tato média, protože jsou jednak kvalitní a jednak určená pro vysokou rychlost zápisu, takže mě zajímalo, co s tím udělají tyto staré pomalé mechaniky. Pro porovnání s jinými médii a mechanikami vás odkážu na dvě stránky z recenze technologie Q-check: C1/C2/CU error testy a Beta/Jitter testy několika médií.

Nyní již tedy výsledky měření Philipse CDD521/10 a Yamahy CDR-100:

Beta/Jitter test

Philips CDD-521/10

Yamaha CDR-100

Jak vidíme, křivka Beta je u obou mechanik docela pěkná, u Yamahy je možná průběh hladší, ale ten rozdíl je skutečně zanedbatelný. Všechny pity vypalují obě mechaniky jak na běžícím pásu. Bodejť ne, když to pálení je konstantní rychlostí (CLV).

Pokud porovnáte polohu beta křivek u obou mechanik, pak bych si dovolil soudit, že Yamaha CDR-100 se k vysokorychlostnímu Verbatimu postavila lépe, neboť křivka je spíše na středu, zatímco Philips CDD-521/10 má to rozpoložení pitů a landů malinko posunuté ve prospěch jednoho z nich (jestli pitů či landů však nedokážu určit, každopádně je médium buďto lehce "přepálené" nebo "nedopálené", ale zase celé stejně, což je dobře, neboť to mechanikám dále nekomplikuje čtení). I tak obě mechaniky viditělně napodobují při pálení kvality lisovaného média.

Křivka Jitter je u obou mechanik celkem slušná. U Philipse to vypadá, že jitter je všude zhruba stejný, u Yamahy je zpočáku nepatrně zvýšený, ke konci však o poznání nižší, než u Philipse. Průměrně by na tom mohly být obě mechaniky zhruba stejně. Nakonec tento Jitter je velmi slušný, lepší už bývají jen lisovaná média a některé dnešní velmi kvalitní vypalovačky.

Pozn. Martin: A ono se pak ani není co divit tomu, že svého času se do duplikárorů ani jiné vypalovačky než Yamaha CDR-100 nedávaly. Mnohé značky by si z této kvality mohly vzít zářivý příklad!

C1/C2/CU error test

Philips CDD-521/10

Yamaha CDR-100

Kvalita pálení co se týče Cx chyb je u obou mechanik srovnatelná a dá se říci, že velmi dobrá. U média páleného Philipsem CDD521/10 došlo nějakým nedopatřením nejspíšek nějakému odření (je na něm prý viditelná tečka ze spodu), to způsobuje ten vysoký sloupec C2 chyb. Porovonávat tedy budeme spíše pohledem.

C1 chyby jsou skutečně srovnatelné. Je jich na obou médiích relativně málo. Mnoho dnešních mechanik by mohlo tuto kvalitu stařičkým palírnám závidět. I když trochu viny na tom nese i rychlost (ovšem i dnešní mechaniky umí pálit pomalu a zároveň nekvalitně).

C2 chybu neudělala Yamaha CDR-100 ani jednu, zatímco Philips (i když vynecháme ten sloupec) nějaké nadělal (podívejte se na podrobnější zobrazení po kliknutí na obrázek). Osobně si myslím, že za to mohou mezery mezi stopami, protože to médium je pálené Track-At-Once (neboť Philips CDD-521/10 ani jinak pálit neumí), protože jinak vypadá to médim vypálené docela kvalitně.