Začneme opět tím, že se nejprve podíváme na výkon samostatného SSD. Uvidíme totiž zásadní rozdíl mezi výkonem SSD připojeného přímo na čipset Intel Z68 v porovnání s připojením na Marvell 88SE9128 na PLX PCIe switchi s nastavením ostatních zařízení tak, jak jsme o tom hovořili na první straně.

Kingston SSDNow V+100 64GB: Intel Z68 vs. Marvell 88SE91xx @ PLX PCIe switch

Už na tomto grafu je vidět, jak neefektivní řešení je zapojit Marvell 88SE9128 přes PCI Express switch spolu s dalšími zařízeními na jednu PCI Express linku. Oproti připojení přímo na čipset nám to dělá rozdíl ve čtení přes 30 MB/s a v zápisu dokonce hodně citelných 80 MB/s a to je samozřejmě špatné. Přílišná rovnost křivky se špičkovými výkyvy jasně říká, že brzdou je řešení jako takové. SSD má v sobě značně větší potenciál, velmi by nás zajímalo, jak by vypadal graf, kdybychom měli samostatný řadič (třeba onen HighPoint) nainstalovaný v PCIe slotu vedoucího přímo do procesoru (čímž bychom obešli nejen PCIe switch, ale rovnou celý čipset).

A teď si ještě představte, že začneme SSD ubírat z jeho datového toku tím, že na druhý port řadiče Marvell 88SE91xx připojíme pevný disk. Právě pro tyto účely jsme tentokráte použili 74GB WD Raptor. Podívejme se, jak vypadá srovnání křivky samotného Raptoru (připojeného také přes Marvell) a SSD s obojím v HyperDuo Safe:

HyperDuo Safe vs. 64GB SSD	HyperDuo Safe vs. 74GB Raptor

Co se čtení týče, nám z SSD ubylo něco přes 30 MB/s. Souvislý zápis se však překvapivě dostal na hranici 60 MB/s, což je lehce pod úrovní rychlosti samotného pevného disku. Tam, kde je rychlost zápisu na samotný disk pomalejší, už rychlost zápisu HyperDuo konfigurace kopíruje rychlost zápisu disku. Kde končí SSD, už se pracuje prakticky stejně jako s pevným diskem. Znovu připomeňme, že jde o souvislý zápis, v praxi by to mělo vypadat jinak.

O něco zajímavěji vypadá na grafu z HD Tachu konfigurace HyperDuo Capacity:

HyperDuo Capacity vs. 64GB SSD	HyperDuo Capacity vs. 74GB Raptor

Zde je vidět, že HyperDuo Capacity je vlastně jistá forma JBOD, prostě jsou obě úložiště naskládaná za sebou s tím, že první je SSD. Ovladač by se měl postarat o to, aby často používané soubory byly v části SSD a méně často používané a dlouhé soubory byly naopak na pevném disku. Zda se tak skutečně děje, jsme netestovali, ono je vůbec obecně obtížné zjistit, kde se vlastně který soubor na disku momentálně nachází. Cosi lze nastavit přímo pomocí Marvell Storage Utility, vzhledem ke skutečnosti, že nastavení probíhá na úrovni složek na disku, je jasné, že musí jít o softwarovou záležitost, protože hardware sám těžko rozpozná data na úrovni souborového systému.

Z toho nám také vyplývá, co se asi děje, pokud není nainstalován ovladač, který může řešit ukládání dat na úrovni jednotlivých souborů. Děje se s největší pravděpodobností právě to, co ukazují grafy HD Tachu, protože HD Tach nepracuje se soubory, ale prostě s datovými bloky na disku bez udání jejich významu. V případě HyperDuo Safe jde víceméně o „čtecí cache“ (takový trošku tweaknutý RAID 1), v případě HyperDuo Capacity pak JBOD. To má jednu pozitivní a jednu negativní vlastnost. Tou pozitivní je jednoznačně určitá nezávislost na operačním systému, tou negativní pak skutečnost, že se nejspíše nejedná o technologii tzv. „chytrou“, ale spíše „hloupou“. „Chytrou“ z ní dělá až ovladač v kombinaci s Marvell Storage Utility, přičemž ale máme dojem, že většina „chytrosti“ padá na bedra uživatele podle toho, jak si nastaví práci se složkami ve vztahu k vytvořenému HyperDuo režimu.

Je dobré říci, že HyperDuo Safe udrží data, i když odejde SSD, nebo se HyperDuo režim vypne a jak disk, tak SSD se uvedou do „samostatného“ standardního stavu. Naopak HyperDuo Capacity po „dekonfiguraci“ (vypnutí režimu HyperDuo) data každopádně ztrácí. Stejně tak lze HyperDuo Safe vytvořit i beze ztráty dat již na pevném disku nahraných, s HyperDuo Capacity toto provést nelze, data z pevného disku zmizí. Data z SSD jsou při vytvoření každopádně vždy smazána.